Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kronika Fan Clubu Bohemians - 1.část

26. 3. 2014

 

Tak to všechno začalo  (29.05.1980)

 vrata.jpg

 

Tak to se mnou začalo  (01.09.1965)

Chodil jsem sice už dříve na Bohemku, ale do kotle jsem přišel poprvé v zápase s Anderlechtem Brusell. Byl to přátelský zápas k 75 letům výročí založení kopané Bohemians.

Po čase jsem se seznámil s významnými členy kotle a začal jsem chodit do Ďolíčku pravidelně. Byl jsem též seznámen s hlavním vedoucím kotle Michalem Holasem. A tím to vlastně začalo. 

Stal jsem se živou součástí kotle a postupně se ze mne stával pravý FANS.

maly-vrata.jpg                                                                  Vráťa Vaňásek

 

 

 

1981

 

 

Michal je vyveden  (nedatováno)

Jedna z mých prvních větších výprav se uskutečnila, když jsme hráli na Dukle. Před zápasem jsme zaplnili Julisku a mohutně povzbuzovali kluky, a to i za stavu 0:1. Deptali jsme tvrdě hráče soupeře tak, že o hesla typu - "Bij žoldáka do hlavy; Nehoda, Nehoda, Venglošovo dítě!; Zrušte armádu!" - nebyla nouze.

Jediný Michal se jako vždy snažil nás přehlušit trubkou a uklidnit nás. Jaké bylo tedy překvapení, když mezi nás vpadl jakýsi žoldácký pes s policií a vyvedl 3 fans a Michala. Byl to prostě šok, ale i bez vedoucího jsme pevně drželi taktovku a pokřiky "Zrušte armádu" a "Vraťte nám vedoucího" jsme odpověděli na vojenskou agresi. Na hřišti se však všechno otočilo. Nejprve jsme vyrovnali a poté vstřeili i vítězný gól. Naše fanatická radost byla nesmírná. 

Po zápase se celý náš mohutný kotel valil k metru a příšerně řval. Policie nám však připravila "malé překvapení". Uspořádali na nás doslova hon, protože oslavovat prohru žoldáckého týmu se příčí jejich myšlenkám. Ulicemi projižděla auta a z jednoho do druhého bylo lano. Připadali jsme si jako na překážkové dráze. Kdo nenadskočil nebo neutekl, přišel o vlajku. Byl to opravdu "hrdinský" zákrok proti pár malým fanouškům. 

Po částech jsme utíkali k metru, kde jsme se opět sešli. V metru bylo husto! Obrovským tlakem jsme se narvali do metra, samozřejmě za zpěvu vítězných písní. Zpívající souprava e rozjela. Teprve na Náměstí Míru jsme se pomalu rozcházeli ke svým domovům. Byli jsme velice spokojeni a s radostí jsme si ve Vršovicích s poslední hrstkou fandů zařvali: "AŤ ŽIJE BOHEMKA!!"


 

PRONÁSLEDOVÁNÍ NÁS NEZLOMÍ  

Stránka s výstřižky, týkajících se násilností na fotbalových stadiónech, z denního tisku a časopisů:

   "Seznam, uveřejněný oficiálními místy v Turecku obsahuje jména 39 mrtvých a kolem 300 zraněných. Je to výsledek obzvláště znepokojujících výtržností, vzniklých při fotbalovém zápase ve městě Kayseri, asi 300 km jihovýchodně od Ankary. Potyčky mezi diváky vznikly po uznání sporné branky domácího mužstva. Příznivci hostujícího týmu Sivas začali po tomto rozhodnutí házet na fanoušky domácího mužstva kameny. Mezi 15.000 diváky vznikl pravidelný boj. Příslušníci obou táborů používali ve vzájemném souboji nožů, pistolí a rozbitých lahví." 
   „6.listopad 1955: Na stadiónu Sao Paulo v Neapoli (tedy tam, kde se naši reprezentanti střetli loni v červnu s Italy o třetí místo v Mistrovství Evropy) nařídil rozhodčí ve prospěch hostujícího celku z Bologni penaltu. Fanoušci rozhodčího napadli. V okamžiku, kdy byl rozhodčí již přímo ohrožován na životě, zahájila policie palbu do vzduchu, zloba fanoušků se tím ještě zvýšila, ale rozhodčí byl z davu zachráněn. 152 vážně zraněných, mezi nimi 52 policistů a carabiniérů.“
   „15.únor 1972: V argentinském městě Cordoba napadli hráči bezvýznamného klubu Sportivo Rural pomezního rozhodčího a doslova ho umlátili.“
  „22. březen 1955: Detaily zůstávají dodnes neznámé, avšak v průběhu dlouholetých nepokojů v Barmě pozvala jedna ze soupeřících stran druhou k sehrání přátelského střetnutí. Nabídka byla přijata – a po příjezdu na dohodnuté místo všichni členové hostujícího celku zavražděni.“
  „24. květen 1964: Největší neštěstí v historii světové kopané. Do konce kvalifikačního utkání pro OH v Tokiu zbývalo pouhých šest minut. V zápase hraném v Limě, Peru – Argentina, vedli hosté 1:0. Uruguayský rozhodčí Pazos neuznal domácím branku pro postavení mimo hru. Dva peruánští diváci vnikli na trávník a rozhodčího napadli. Vzápětí však vzaly hrací plochu útokem stovky fanoušků – a bezpečnostní jednotky vystřelil do davu granáty se slzným plynem. Diváky zachvátila panika a začali se tlačit k jednomu vchodu, který však byl naneštěstí uzavřen. Nastal nával, smrtící tlačenice. Nakonec byla vrata prolomena a 45.00 fanoušků proudilo do města. Vypukly další nepokoje, na nichž se přiživily gangy mladistvých. Byly zapáleny tucty aut a tři budovy. Na konci tohoto černého odpoledne spočítaly zdravotnický personál a policie krutou daň masové ho šílenství a zloby – 318 mrtvých, 500 zraněných. Na druhý den, 25. května, vyhlásila vláda stanné právo. Vzápětí vyšli do ulic univerzitní studenti, žádající demisi ministra vnitra. Další mrtví. 26.května se konal hromadný pohřeb 285 obětí masakru.“
  „23. červen 1968: Na Estadio Monumental, patřící klubu River Plate Buenos Aires (zde se uskutečnil finálový zápas MS 1978), právě skončilo ligové střetnutí věčných argentinských rivalů River Plate a Boca Juniors. Davy se celkem pokojně valily k východům, když jeden z rozradostněných fanoušků hodil z vrchních pater stadiónu hořící papír. Letící fakule stačila k tomu, aby v nervózních zástupech vznikla hrůzostrašná panika. Vrata od jednoho z východů byla uzavřena, v tlačenici přišlo mnoho lidí o život. Celková bilance: 47 mrtvých, 150 raněných.“ 

 

 

V černobílém moři (25.04.1981)

Můj první zájezd mimo Prahu byl sice jediný v tomto roce, ale za to triumfální. Jelo se do Hradce Králové a byli nás skoro dva autobusy. Proti domácím fanouškům jsme si však připadali jako jehla v kupce sena. Černobílé hradecké vlajky se totiž táhly po celém stadiónu jako moře. Mnoho radosti jim však naši kluci neudělali, když už do půle byl stav 2:0 pro Bohemku.
V poločase se část domácích vlajkonošů přemístila k nám a hustě nás obklopila. Schylovalo se k bitce a to hlavně po brance na 3:0. K incidentu však nedošlo, za to na hřišti se stal málem zázrak. Domácí snížili na 3:2 a kopali penaltu. Zdeněk Hruška však fantasticky nohama vyrazil. Měli jsme obrovskou radost a byli jsme rádi, že máme dva body. Cestou zpět se patřičně oslavovalo. Zastavili jsme na večeři v Poděbradech a vítěznými pokřiky pobuřovali město, které na podobné akce nebylo zvyklé. Ve veselé náladě jsme dorazili zpět do Prahy.  

  

 

Nepokoje v Edenu  (nedatováno)

Naše další pražská invaze se konala na Slávii. Bojovně naladěni jsme vyrazili od našeho stadiónu a vpadli jsme do Edenu. Michal se zprvu neztotožňoval jít mezi slávisty, ale po chvíli jsme tam přeci jen šli. Už před zápasem jsme si zařvali, jelikož v předzápase hráli dorostenci Slávie s nějakými západními Němci. Němci vyhráli a za naše fandění nám dali několik reklamních míčů.
V zápase samotném jsme však řvali mnohem víc. Je nutno poznamenat, že ani drtivá většina slávistů nás svým jediným zoufalým pokřikem nepřeřvala. Bylo vyvoláno několik incidentů ale Mongol s Carlosem byli ve formě … Uklidnili některé sešívané tupce a to buď po dobrém, nebo po zlém …
Bohužel jsme prohráli 3:2, a tak jsme se smutně trousili domů. I přes porážku však víme, že jsme stejně nejlepší!



Tondovo loučení s klokany (12.05.1981)

Zápasem roku by se dal nazvat zápas Bohemians – Rapid Vídeň. Loučili jsme se s Antonínem Panenkou, dirigentem naší milované Bohemky. Ďolíček pochopitelně praskal ve švech.
Na prvních 15 minut Tonda nastoupil za Bohemku. Vstřelil také branku z penalty, poté byla hra přerušena. Po mnoha darech následoval rozloučení s hráči a také my jsme se svými hlasivkami loučili.
Pak nastoupil Tonda za svůj nový tým – Rapid Vídeň. Věřím však, že mu každý fandil celých 90 minut. Poprvé jsem křičel gól proti Bohemce, když nám Tonda rozvlnil síť. Po zápase, který skončil 3:3 jsme se vrhli na hřiště a mohutně skandovali: „Ať žije Tonda, Ať žije Tonda!“ Tonda už ale nevyšel, jelikož bychom ho samou radostí umačkali.
Tak skončila velká oslava největšího fotbalisty klokanů Antonína Panenky.
A proto: „Ať žije Tonda a jeho Bohemka!“



Razantní přístup  (nedatováno)

Novou sezónu jsme začali opět přepadem Julisky.
Vnikli jsme v hojném počtu na stadión a vytvořili domácí prostředí. Kluci nás nezklamali, a i když jsme mohli vyhrát, byli jsme rádi i za bod.
V hledišti však bylo živo! Několik našich fans vniklo mezi vlajkonoše žoldáků a provokovali je. Samozřejmě, že ani náš kotel nebyl pozadu. Oblíbenými hesly jsme ničili řady soupeře.
Po zápase jsme opět udělali průvod až do metra. Kupodivu nás vůbec nikdo neobtěžoval a tak jsme se všichni hrnuli jako lavina do metra, kde jsme znervózněli obyvatele našeho města, ale vše se obešlo v pořádku. Šťastně jsme dorazili domů.



Článek z programu KLOKAN  (nedatováno)

Dopis od jednoho z Vás:

PŘÍKLAD VLAJKONOŠŮM!
Výboru našeho fotbalového oddílu přišel dopis jednoho z vás, vlajkonoše. Udělal nám velkou radost …

„Vážený oddíle kopané!
Je mi 17 let a chodím do 2. ročníku SPŠS. Na zápasy Bohemky chodím 10 let. A patřím též do skupiny vlajkonošů. Některé události, které se staly bohužel i na našem stadiónu v minulém ročníku, donutily čs. deníky a časopisy k oprávněné kritice skupin vlajkonošů. Vlajkonoši, ke kterým též patřím, se stali problémem nejenom na Spartě, ale bohužel občas i na Bohemce. V některých denících se objevují výzvy ke zrušení skupin vlajkonošů. V případě Bohemians si myslím, že by tato otázka měla být projednána, ale ne kvůli zrušení vlajkonošů, ale pro vytvoření skupiny příznivců-vlajkonošů, kteří by svým chováním vzorně povzbuzovali své mužstvo a nebyli Bohemce přítěží, ale podporou, nejen při zápasech ve Vršovicích, ale i na hřištích soupeřů. Jsem též rozzloben a pobouřen chování některých vlajkonošů-jednotlivců, kteří jsou bohužel i u nás na Bohemians. Jsem jedním z tzv. „vedoucích“ vlajkonošů na Bohemce a mnoho jich velmi dobře znám. Proto si myslím, že je skutečně možné, aby vlajkonoši nebyli na Bohemce přítěží, ale oporou. S několika dalšími kamarády jsme vypracovali plán k vytvoření slušného prostředí na Bohemce:
- všechny slušné fanoušky zaregistrovat a vydat jim průkazky, kterými budou prokazovat „co jsem zač“ už při vstupu na stadión a bez nich nebudou vpuštěni
- v případě nekázně na Bohemce i na jiných hřištích bude provinilému příznivci průkazka odňata a bude mu zakázán přístup na stadión
- vytvořit tzv. „Fans Club Klokan“, který by slušné příznivce sdružoval a výchovně na ně působil.
Tento dopis jsem napsal za většinu vlajkonošů Bohemky, kteří by se velice neradi stali Bohemians nežádoucí přítěží. Kdyby měl oddíl kopané nadále zájem o podporu slušných vlajkonošů, nechť laskavě napíše na uvedenou adresu. Již nyní žádám oddíl kopané, aby se laskavě nezlobil na své slušné vlajkonoše, kteří jsou s ním v dobrém i zlém.
S pozdravem „Ať žije Bohemka!“
P.S. Mohu se též dostavit na Bohemians osobně a vysvětlit váženému oddílu kopané, co jsem chtěl dopisem říci.“

Co chtěl Vláďa svým dopisem říci, je nám jasné – a máme z toho velkou radost. Apelujeme na všechny vlajkonoše, aby přijali výzvu svého kamaráda, fandili slušně, a odhalil každého, kdo tuto zásadu poruší. Nechceme se zbavit vlajkonošů, naopak, chceme, aby jich bylo ještě více, ale chceme je vychovávat. A vy slušní nám jistě pomůžete!

  

 

Zvrat v závěru zápasu  (nedatováno)

Dalším zápasem na hřišti soupeře byl zápas na Slávii. V hojném počtu jsme se dostavili na stadión a stoupli jsme si přímo do středu slávistického kotle. Zápas však začal pro naše barvy zle a po poločase jsme prohrávali 0:2 a jen velcí optimisté věřili v zázrak.
Ovšem hned po přestávce Dušan Herda snížil a v kotli to začalo vřít. Přestřelka vajíčky, hruškami a všemi možnými věcmi se změnila v menší bitky, kde se jako vždy vyznamenával Mongol. Na hřišti jsme měli hru ve své moci, ale ne a ne vyrovnat.
Sešívanci už oslavovali vítězství svým pokřikem: „Už je to uděláno, už je to hotovo!“ Jak jim však zatuhlo v poslední minutě, když Dušan Herda kopl roh a Jarda Němec vyrovnal! Měli jsme šílenou radost a fanaticky jsme řvali. Slávisté z toho byli celí pryč a raději se rozprchli v ulicích.
Mezitím jsme táhli vítězným průvodem až k Ďolíčku, kde jsme se v radostném opojení rozešli.



Okupace Petržalky  (26.09.1981)

Na ligové utkání do bratislavské čtvrti Petržalka vypravil oddíl 2 autobusy. Nás fanoušků jelo asi 35. Do cíle jsme dorazili asi tři hodiny před zápasem. Po zevrubné prohlídce stadiónu a zakoupení vstupenek jsme se vydali na okružní cestu touto částí města.
Byla to úplná invaze! Podařilo se nám blokovat provoz chodců na mostě z Petržalky do Bratislavy. Obyvatelé města se nám z pochopitelných a nepochopitelných důvodů vyhýbali.
Měli z řvoucí hordy podivný strach. Největší pobouření vzbudila naše skupina u sochy slovenského spisovatele Jána Botta. Vylezli jsme na ní a vztyčili vlajku našeho milovaného oddílu.
Po procházce čtvrtí jsme se nalodili na převoz přes Dunaj a zpět do Petržalky. Za zmínku stojí, že u stánku s občerstvením jsme skoupili veškeré pivo. Pro svou podivnou chuť se však nedalo pít, a tak jen ti nejotrlejší z nás to s úšklebkem vypili. Pochopitelně v čele tohoto odvážného činu stál Mongol. Na stadióně jsme zaujali místa na středu a spustili naplno náš fanatismus. Stadión byl náš!
Hráči měli téměř dokonalé domácí prostředí, avšak jejich výkonu to nepomohlo. Prohráli jsme 1:3 a byli jsme velice otráveni. U Tří křížů bylo opět zkonzumováno dost alkoholu, a proto se nelze divit, že někteří jedinci polehali v autobuse přímo na podlaze. Šťastně jsme dorazili do Prahy.

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/288998

 

 

Na nenáviděné Spartě  (nedatováno)

Nebojácná srdce těch, kteří jsou ochotni obětovat vše pro Bohemku, se vydala a taky vtrhla do jámy lvové na nenáviděnou Spartu. Ač bojovně naladěni a dobře připraveni, jsme nešťastně prohráli gólem v posledních minutách 0:1.

Naše zlost byla obrovská a Mongol se Zdeňkem Jelínkem to dávali patřičně najevo. Mongol nejprve zmlátil o hlavu většího a na mol ožralého sparťanského grázla a pak se vrhl do davu. Byla to bitka jako řemen, a to jsme ještě netušili, co nás čeká na poháru. Mezitím jsme se trousili domů, ale i přes prohru – jsme a budeme nejlepší.

VÝSTŘIŽEK Z NOVIN

STOP VLAJKONOŠŮM
Výbor oddílu kopané TJ Sparta ČKD Praha se zabýval na pondělní schůzi problémem tzv. vlajkonošů a vydal toto prohlášení: „Na základě oprávněné kritiky zdrcující většiny členů a příznivců Sparty Praha i veřejných sdělovacích prostředků, zejména tisku, se výbor TJ Sparta ČKD Praha rozhodl s okamžitou platností vyhlásit zákaz vstupu tzv. vlajkonošů do hlediště stadiónu Sparty.“ Oddíl kopané se tak zcela distancuje od jejich projevů a dává jasně najevo, že o takové „příznivce“ nestojí. Chceme na svém stadiónu vytvořit bezpečné a sportovní ovzduší, ve kterém půjde a o sport a ne o hulvátství, vulgární a násilnické projevy. Výbor oddílu kopané je plně přesvědčen, že za pomoci široké veřejnosti odhalí jednotlivce či skupiny narušující hladký průběh sportovních zápolení.

 

 

Smršť ožralých mozků   (nedatováno)

Hrdinský kousek, vstup na Spartu, jsme museli opakovat o několik dní později znovu. Hrálo se semifinále Českého poháru. Tentokrát nás zde bylo málo, asi okolo 30.
Mohutně jsme povzbuzovali a našim se dařilo. Při brance na 3:2 pro nás začalo být v hledišti horko. Pár našich fans vytušilo, co se bude dít a schovávalo své věci. Pak to přišlo jako blesk. Během několika sekund se na nás ze všech stran sesypaly stovky hnusných ožralých mozků v ještě odpornějších barvách Sparty.
Nastala smrtící smršť. Pár nás neuteklo, ale Michal a Chatař a několik ostatních zůstali v ohnisku boje. Přežili! Ale kde zůstala slavná policie?

Po uklidnění bitky se však stalo ještě něco horšího – bylo vyrovnáno 3:3! Byli jsme nešťastní, ale přesně 20 sekund před koncem jsme se rozjásali! Jirka Ondra z přímého kopu vstřelil vítězný gól na 4:3!
Cesta domů byla veselá a vítězství dalo zapomenout na šrámy a modřiny z bitky. Čekalo nás tedy finále Českého poháru s Duklou!

  

Vítkovická radost (ze záznamů Vládi „Chataře“) (14.12.1981)

V neděli 14.12.1981 hostoval náš tým ve Vítkovicích. Utkání začínalo ve značně nevhodném čase – v 17:00 a snad jen proto jelo jen 15 fans. Cesta byla dlouhá a tak jsme si ji krátili – jako obvykle – alkoholem. Není divu, omluvou lze říci, že byla velká zima.
Vítkovický stadión byl zaplněn, asi 7.000 lidmi. Naši chlapci i my fans jsme se zde však neztratili a domácí příznivce hlasivkami zcela vyrovnali. Šťastně jsme zvítězili 1:0!
Jsou zde však omezení dospělí příznivci domácích. Po zápase napadli velkou a výraznou osobnost mezi fans Michala Holase. Opozdil se a mohlo být zle. Zákrokem obušků a žerdí se však podařilo získat převahu našim barvám. Fanatismus a láska ke klubovým barvám těch, co zde byli, je příkladná.
Ať žijí fans a BOHEMKA!

 

 

 

1 9 8 2

 

Přátelské utkání v Plzni  (01-1982)

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289000

 

Na Cheb! (14.02.1982)

Jarní část ligové sezóny jsme začali zájezdem do Chebu. Jelo nás asi 25 a v Chebu nás čekal ještě Mongol, který už od rána – ve značně podnapilém stavu – provokoval chebáky. Asi hodinu jsme chodili po městě, lépe řečeno po chebské díře a vyvolávali různá hesla a pokřiky.
V bojovné náladě jsme také vtrhli na stadión. Bohužel jsme nešťastně prohráli polovlastním gólem 0:1. Po zápase nás chebáci doslova zahnali k autobusu. Zde jsme se jakž-takž postavili k boji. Zlámané tyče létaly vzduchem a místní policie měla práci.
Potom jsme naskákali do autobusu a pryč odtud. Nálada byla špatná, ale stejně víme, že jsme nejlepší, tak co se děje. V pořádku jsme dorazili do Prahy.

Odkaz na fotogalerii:  http://holasovo.zonerama.com/Album/289002


Běží žoldák ze Strahova …  (23.02.1982)

Finále Českého poháru se hrálo na Strahově a bylo se opravdu nač dívat. V málo zaplněných ochozech jsme utvořili kotel jako na domácí půdě. Žoldáci, jak už je zvykem, se dostavili v „obrovském“ počtu pěti až deseti fanoušků. Mohutným skandováním jsme hnali naše kluky stále do útoku a to co bylo snem, se vyplnilo! 

Získali jsme poprvé Český pohár a to rozhodným způsobem po vítězství 4:0! Samozřejmě jsme vlezli na hřiště a pochválili hráče za perfektní výkon. Na slavnostní průvod jsme se pak vydali Bránou borců. Za mohutného řevu jsme se hnali ze Strahova dolů.
„Běží žoldák ze Strahova, chyťte ho, chyťte ho! Na životě nezáleží, zabte ho, zabte ho!“ – to muselo být slyšet po celé Praze. Došli jsme až do Vršovic a naposledy si zařvali: „Ať žije Bohemka!“ Nejlepší tým na světě.

 

Abraham Štembera (rozhovor s hlasatelem a kronikářem Bohemians z programu Klokan)

- Jaký fotbal máte rád a co na fotbale rád nemáte?
„Rád mám technickou kopanou, nesnáším „neumětely“ s brutálními zákroky.“
- Fandil jste a fandíte někdy i někomu jinému než Bohemians?
„Nikdy mi nic jiného ani ve zlém snu nenapadlo. Samozřejmě kromě národního mužstva Československa.“
- Kdy u Vás začala a jak dlouho už trvá tahle posedlost, zvaná láska k Bohemians?
„Od tehdy, kdy jsem se naučil číst a začal „rozum brát“. To znamená: při kvalifikaci o ligu v roce 1939. Tedy dobrých 42 let.“
- Co říkáte problému vlajkonošů a vlajkonošů Bohemians zvláště?
„Naši vlajkonoši nejsou horší než ostatní. Naopak. V poslední době mnohdy vtipně reagovali a dovedli se zdržet vulgarit, které známe z jiných stadiónů. Snad v nastoupeném trendu vydrží.“



Založení Fans clubu (ze záznamů Vládi „Chataře“)  (07.03.1982)

Michal Holas, Pavel Matějovský, Vláďa „Chatař“.
Ano toto jsou postavy historického zájezdu na Inter. Právě na tomto zájezdu dal Chatař návrh na jakési založení Fans clubu Bohemians, a proto datum 07.03.1982 je považováno za oficiální vznik Fans clubu. Ale nyní k zájezdu.
Už na nádraží jsme potkali dr. Poppa a hlasatele Štemberu. V jejich společnosti cesta rychle utekla. Před Brnem se otevřel rum a mírně jsme se opili. Prošli jsme též vlakem a budili nemalou pozornost. V Bratislavě jsme se tramvají č. 2 dostali ke stadiónu Interu. Je to obrovský stadión, ale byla tam necelá tisícovka lidí. Vlajkonoši – až na jednoho (!) – také ne.
Pomocí svých hlasivek a tří vlajek bylo opět domácí prostředí naše! Kluci však prohráli 0:1. Nás to však nezarmoutilo. I kdyby prohrávali třeba pořád, jsou to stále naši kluci.
Cesta vlakem domů se nekonala, jelikož nás předseda oddílu vzal do autobusu. Před Brnem jsem usnul a probudil se až v Praze. Prohra nás nemrzela, protože jsme stejně nejlepší.
 

 

Pivo pro Frantu (ze záznamů Vládi „Chataře“)   (12.04.1982)

360 minut trvala fotbalová pouť do Ostravy k ligovému utkání s Baníkem Ostrava. Byla dlouhá, ale ne zbytečná. Kvalitní fotbal se ten den rozhodně hrál. Proto jsme chtěli k výborné atmosféře přispět i my fans.
Na Bazaly jsme dorazili 4 hodiny před zápasem. Blížil se začátek. Nutno říci, že kotel Baníku čítá asi 2000 lidí, z toho asi 800 vlajkonošů. Setkání s nimi proběhla však v pohodě!
Když přijeli hráči, dostali jsme opět volné vstupenky a byli jsme vyzváni, abychom fandili slušně. Toto nařízení jsme nezklamali. Povzbuzovali jsme, jak to jen šlo a nenechali se vyprovokovat. Diváci na tribuně, tu totiž nejsou na příliš vysoké úrovni. Jejich ubohých nadávek jsme si nevšímali. Nebudu přeci Bohemce dělat ostudu tím, že bych se snažil je nějak „uklidnit“.
My fans nejsme výtečníci a rváči, ale nemám ani z takových individuí strach. My se chodím a jezdíme dívat na fotbal a ten byl parádní! Je však nepochopitelné, že lepší mužstvo prohrálo. Avšak ztráta těchto bodů mě nemůže mrzet, protože Bohemka je stejně nejlepší.
Po zápase jsme se opět vraceli s hráčema. Cestou jsme se zastavili v hotelu „Atom“. Hráči šli na jídlo a minerálku a my fans též, ale místo bublinek jsme si dali pivo. Před vchodem ke mně přišel Franta Jakubec a řekl: „Kup mi prosím Tě dvě piva“. Po večeři jsme tedy nenápadně, aby nás neviděl trenér, koupili tento kontraband a propašovali jsme ho do autobusu. Potom se Franta ještě se Zdeňkem Hruškou napili až do dna …
Však si to také za krásný fotbal zasloužili!

Odkaz na fotogalerii: http://holasovo.zonerama.com/Album/289007

 

Milé uvítání   (02.05.1982)

Zájezd do Brna byl opět velkorysý. Jelo nás sedm, prostě sedm statečných – já, Vláďa „Chatař“, Michal „Vedoucí“, Pavel, Aleš, Venca a Jirka „Ožrala“. Nevěděli jsme jak to s námi dopadne, i když nám v Praze Brňáci slíbili, že se nemusíme bát.

Přijeli jsme tedy do Brna. Navštívili jsme Špilberk a chodili po městě. Když jsme se však blížili ke stadiónu, začali se okolo houfovat Brňáci. Poté se k nám rozběhlo asi 10 kluků a začínalo mně být špatně. Jaké však bylo naše překvapení, když začali křičet: „Čau kluci, nebojte se, nic se vám nestane! Klidně fanděte jako doma!“ Bylo to prostě skvělé!

Zápas byl také moc dobrý a vyhráli jsme 2:1. Po zápase nás Brňáci vyprovodili až k autobusu a někteří dokonce slíbili, že přijdou na finále Československého poháru do Bratislavy fandit Bohemce. Cesta domů byla tedy veselá a Brňáci se tímto stali našimi kamarády.
A proto:
Ať žije Bohemka a Zbrojovka Brno!
Ať žije Fans club Bohemians a naši brněnští bratři!

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289010 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář