Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kronika Fan Clubu Bohemians - 2.část

9. 4. 2014

Slovan Bratislava CHZJD - Bohemians Praha ČKD  (08.05.1982)

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289013

 

 

Legia Varšava - Bohemians ČKD Praha  (10.07.1982)

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289014

 

 

Sklo Union Libochovice - Bohemians Praha ČKD  (15.08.1982)

Odkaz na fotogalerii: holasovo.zonerama.com/Album/289017

 

 

Nádražní bitka  (28.08.1982)

Po prázdninovém půstu jsme se všichni velice těšili na sobotu 28. srpna, kdy naši kluci vběhnou na trávník chebského stadionu, a doufali jsme, že z něho odejdou se vztyčenou hlavou. Liga však už začínala v pátek, a proto jsme s chutí vyrazili cvičit hlasivky na nenáviděnou Spartu, kde hráli naši bratři Zbrojovka Brno. Sešlo se nás tam dost: Vláďa "Chatař", Michal "Vedoucí", Láďa, Karel, Jirka "Ožrala", Mongol, Pavel, Aleš, já a další.

Po příchodu Brňáků jsme se vmísili do jejich řad. Mohutně jsme povzbuzovali, a to i za stavu 1:3. Zápas skončil 2:3, a tak důvod k radosti nebyl. Rozloučili jsme se s Brňáky a příprava na Cheb začala.

Skoro všichni jsme se sešli u nás a vyrazili do nočních ulic. Každý měl vlajku, někdo šálu, odznaky, korálky, zelenobílé boty, pláště a vůbec vše zelené. Takto oděni jsme vyrazili k Muzeu, kde se k nám přidali další do celkového počtu jedenácti. Na noční cestu vlakem tedy vyrazili: Vláďa "Chatař", Pavel, Láďa "Mongol", Venca, Petr, Michal Hobza, Láďa, Miloš, Zdeněk, Honza a já. Z toho Zdeněk v podnapilém stavu. Obsadili jsme celý vagón a začali zpívat.

S ubývajícím časem nás však přemáhal spánek, a kdo nespal, musel poslouchat jakéhosi stupidního dědka, který nám vykládal, že prohrajeme apod. Pořád si pohrával s našimi vlajkami, až mi to bylo podezřelé.

A taky že jo. Všichni už spali, i já usínal, a v tom mi dědek ukradl vlajku. V okamžiku, když jsem otevřel oči, jsem viděl, co se stalo. Kouknu do chodbičky a dědek si to šine pryč.  "Kam s tím jdeš, hajzle," zařval jsem na něj. Dědek se začal vymlouvat a urychleně vlajku vrátil. Po té se už neobjevil.

V Plzni jsme přestoupili a kolem deváté jsme byli v Chebu. Chodili jsme po městě a dělali bordel. Málem došlo k bitce, ale Zdeněk s Mongolem vždy vše uklidnili. Asi tři hodiny před zápasem jsme dorazili ke stadionu. Roztáhli jsme vlajky na zem a skoro všichni jsme dospávali.

Po příjezdu autobusu s ostatními začalo být veselo. Vpadli jsme na stadion. Fanaticky jsme fandili a získali jsme bod, i když jsme skoro celý zápas vedli 1:0. Po zápase jsme však byli spokojeni a ubírali jsme se k autobusu. Všichni i s "Chatařem" odjeli a nás 10 šlo na nádraží. Za námi se utvořila skupina asi 20 Chebáků a vypadalo to na smrt.

Před nádražím začala bitka. Zdeněk seřezal "Cikánka", a to dost silně. Michal Hobza přišel o vlajku, ale jeden Chebák to odnesl letem přes auto. Po té jsme zdrhli do nádražní budovy. Na nástupišti došlo k další bitce. K Pavlovi přišel Chebák, sundal mu brýle a vrazil facku. Po té mu opět brýle nasadil. Mongol si též statečně vyřizoval účty.

Po mnoha potyčkách byl relativní klid, a tak jsme šli na večeři.

V noci jsme se konečně dočkali vlaku a odjeli z hrozného chebského hnízda. Ve vlaku byla příšerná zima a mysleli jsme, že umrzneme. Zabalili jsme se však do vlajek a šťastně dojeli do Prahy.

Tak skončil první zápas nové sezony, a proto: "Ať žije Bohemka a pochcípají ty chebský mrchy."

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289087

 

 

Opět ve vosím hnízdě  (06.09.1982)

Další zápas letošní sezóny na soupeřově hřišti byl zápas na odporné, nenáviděné Spartě! Utvořili jsme tentokrát na naše poměry obrovský kotel a vydatně jsme se nechali slyšet, a to hlavně při pokřicích na rozhodčího, neboť proti nám nařídil penaltu a prohrávali jsme 0:1.

O poločase tedy nebyla nálada valná a čekali jsme, co bude dál. Naši milovaní kluci nám však v šatně uvařili ten nejlepší lék. Nejprve vyrovnali a poté vstřelili vítězný gól. Měli jsme přímo fanatickou radost.

Po zápase se popral Mongol a to jen aby nevyšel ze cviku. Jinak jsme se raději rychle vyklidili a ubírali se k metru. V metru sice bylo roztrháno jedno naše tričko, ale to už se jen projevilo pár vygumovaných makovic.

Na radosti nám to nic nezměnilo, byli jsme prostě neskonale šťastni.

 

Vítězství na nenáviděné Spartě jsme patřičně oslavovali až do noci a nad Prahou dlouho znělo: "Ať žije Bohemka, ať žijí mistři!" 

 

 

Jako doma  (19.09.1982)

Cesta na Inter se pro mě a Aleše začala už v sobotu 18. září ráno. Jeli jsme se totiž nejprve podívat na brněnský veletrh. Asi v deset hodin jsme dorazili do Brna. Měli jsme večer po prohlídce sraz se zbrojovákama Mirkou a Pavlem. Také jsme u nich přespali. Ráno jsme už netrpělivě očekávali rychlík do Bratislavy, ve kterém měli jet ostatní kluci. Nastoupili jsme a doplnili stav na deset členů výpravy. Byli zde: Michal "Vedoucí", Pavel, Petr K., Petr H., Venca, Chatař, Typ, Jirka "Ožrala", Aleš a já. Přijeli jsme v pořádku do Bratislavy a cestou jsme každému nádraží dali vědět, že jedou fans z Ďolíčku.

Chodili jsme vesele po Bratislavě a vyvolávali různá hesla. Navštívili jsme bufet u Petržalky a místní pouť. Před stadión jsme dorazili asi dvě hodiny před zápasem. Rozložili jsme vlajky a ulehli na parkoviště. Po příjezdu našich hráčů, kteří nám dali lístky, jsme vtrhli na stadión. Uchýlili jsme se do rohu stadiónu, rozvěsili vlajky a začali fanaticky řvát. 

Byli jsme tady jako doma, jelikož Inter nemá žádný kotel - prostě nic. Přeřvali jsme úplně v pohodě celý stadión. Za celou dobu nedošlo k žádnému konfliktu, až na jednoho dědka, který vrazil Vencovi facku, ale brzy byl uklidněn.

Po zápase, který skončil 0:0, jsme se odebírali k autobusu. K ničemu už nedošlo, jen jeden dědek bezmocně křičel: "Vy zloději hráčov." Vesele jsme se mu vysmáli. Zpátky jsme jeli s hráčema a cesta nám rychle uběhla. V noci jsme přijeli do Prahy.

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289088

 

 

Admira Wacker Vídeň - Bohemians Praha ČKD  (28.09.1982)

Odkaz na fotogalerii:  http://holasovo.zonerama.com/Album/289092

  

 

Na pokraji smrti  (10.10.1982)

Sraz na velký zájezd do Nitry byl už v sobotu večer na Hlavním nádraží. Jelo nás "celých" pět a to - Vláďa "Chatař", Michal "Vedoucí", Pavel, Láďa a já. Už na nádraží jsme měli konfrontaci a jakýmsi ožralým sparťanem. Později z něho vylezlo, že mu je jedno, jestli Sparta vyhraje, ale hlavně že někoho napadne. Více jsme se s tímto chudákem nebavili a šli jsme na vlak.

Michal vyvolal dojem zaplněného kupé, a tak jsme se mohli pohodlně rozvalit. Nasávali jsme slastný mok gin s tonikem a kluci pivo. Postupně se Pavel uložil nahoru na místo pro kufry, já ležel na jedné, Michal a Láďa posedávali na druhé sedačce, Chatař zaujal místo na podlaze.

Přes Bratislavu jsme ráno dorazili do Nových Zámků. Jediným Slovákem v této díře byl výpravčí, jinak zde byli samí Maďaři. Všude byly maďarské nápisy jako czemege - lahůdky, el elemeter - na poschodí, borbély - holičství, élelmiszer - potraviny atd.

Asi po 13 hodinách cesty jsme se konečně dostali do Nitry.

Začala na mne jít hrůza, i když kluci tvrdili, že k ničemu nedojde. Po obědě, kde mě chtěl jeden Slovák připravit o vlajku, jsme šli na stadión. Seděli jsme na tribuně v první řadě, hned za naší střídačkou.

Začal zápas. Celá tribuna nám vytrvale nadávala, o tak hnusné nadávky typu: "Ty česká lůzo, vy zloději hráčov, ty česká sviňa, hajzle, pražský kokot, česká špíno!" nebyla nouze. Odpovědí bylo naše mohutné fanatické řvaní, hlas trubky a řehtačky.

O poločase to vypadalo skvěle, vedli jsme 2:1 a nálada byla skvělá. Nástup Nitry byl však hrozný. Nejen že hned vyrovnala, ale vstřelila i vedoucí gól. Od této minuty jsme jen zoufale a s vypětím všech sil řvali: "Vyrovnat, vyrovnat!" Dokonce jsme klečel chvílemi na zemi a snažil se přivolat zázrak. 

Jediný Vláďa "Chatař" věřil až do poslední minuty ve vyrovnání. A taky přišlo! V poslední minutě, když Milan Čermák rozvlnil síť, se z nás stala zvěř. Přeskočil jsem zábradlí, stál jsme na stříšce naší střídačky a šíleně jsme řval obrácen čelem k tribuně. V té chvíli bych snad nevnímal ani nůž v břiše. Když jsem se probral z extáze, skončil zápas a mě se naskytl strašný obraz. Celá tribuna se valila dolů na nás. Všichni jsme se bránili pomocí tyčí od vlajek, někomu se dokonce podařilo jednomu Slovákovi vrazit zlomenou tyč do břicha a druhého vzít po hlavě. Pavel běhal po hřišti stíhán pořadatelem a nejhůře na tom byl Michal, který po obdržené ráně ležel na zemi.

Bylo to hrozné. Všichni jsme po chvíli byli na hřišti a vběhli do prostor stadiónu. Řehtačka, trubka a pár vlajek však zůstalo pohřbeno. Každý pořadatel si do nás vesele kopnul se slovy: "Ty česká lůzo!"  Mezitím se neschopná policie (2 orgáni) snažila dělat pořádek a mlátila venku Slováky, kteří na nás čekali.

Potom začali chodit hráči. Dělali si srandu jako: "Tak dneska Fans club položí život," apod. Říkal jsem Jardovi Němcovi, ať mne vezme do tašky, že se bojíme ven. Nebylo nám moc do smíchu. Nakonec jsme se Zdeňkem Svobodou proběhli uličkou Slováků do autobusu.

Kluci ještě dostali facku na rozloučenou, ale pak už jsme byli v bezpečí autobusu. Rozjeli jsme se a teď jsme si teprve uvědomili, že jsme přežili svou smrt.

Děkujeme Bohu, že to dobře dopadlo a naše zraky opět spatřily Prahu. Ale i kdyby nás zabili, Bohemka je stejně nejlepší, a proto: Ať žije Bohemka, Fans club a 5 odvážných z Nitry!"

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289093

 

 

Kdyby hrál Péťa  (24.10.1982)

Dalším naším zájezdem byl zájezd do Trnavy. Oddíl dokonce pořádal zájezd. Jelo nás dost. Z Fans - já, Chatař, Venca, Aleš, Ožrala, Pavel, Typ, Petr H., dále pak Michal Prcek a ještě pár kluků. Dále jel také Karel, vyzbrojen dvěma pendreky proti nerozumným Slovákům a samozřejmě Michal Vedoucí. Měli jsme strach, jelikož na oddíl přišly výhružné dopisy, že nikdo nepřežije apod. To všechno kvůli Péťovi Zelenskému, který k nám přišel právě z Trnavy. 

Chatař nám celou cestu líčil, jak se mu zdálo o napichování našich hlav na kůly a jako obranu si vzal hokejistické rukavice. Prý po zkušenostech z Nitry. Nutno říci, že si svou hlavu na kůlu nedovedu představit. Po menším výpadku motoru na dálnici to vypadalo, že budeme stopovat. Vše však dobře dopadlo a v pořádku jsme dojeli do Trnavy. U vchodu nám sebrali tyče, jelikož jsme asi vypadali, že s nimi napadneme celý stadión. K obrovskému překvapení nás nikdo nenapadl a tak jsme se uchýlili za branku. Ač jsme měli po celý zápas převahu, osm minut před koncem jsme dostali gól. Kdyby však hrál Péťa, který byl zraněný, určitě bychom vyhráli. Byla to naše první podzimní porážka.

V autobuse byla z počátku špatná nálada, ale pak nás to přešlo. Když jsme jeli přes Bratislavu, řvali jsme na Slováky a budili značnou pozornost. V Senici u motorestu jsme vtrhli v plné zbroji do baru a opět z toho bylo pozdvižení. Venku jsme šíleně provokovali a řvali. Pár Slovákům se to nelíbilo, ale brzy poznali, že by mohli přijít k úrazu, tak odešli.

V noci jsme konečně dorazili do Prahy.

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289094

 

 

Triumfální vítězství  (03.11.1982)

S obrovským zájmem jsme očekávali zápas 2.kola Poháru UEFA Bohemians - AS St.Etienne.

V prvním zápase jsme ve Francii hráli 0:0 a čekali jsme, že postoupíme. Už od rána bylo vidět v ulicích zelenobílé barvy, Chatař dokonce nešel do školy a pár dalších si vzalo dovolenou. Já už jsem byl ve škole jako na trní a hned jak skončila, jsem pádil na stadión. Kotel byl už zaplněn, a to byly dvě hodiny před zápasem! Samozřejmě, že zde byli všichni fans.

Kotel byl plný k prasknutí a o pády nebyla nouze. Co se však dělo po gólu, to byla fanatická radost. A co teprve při dalších, to stadión doslova explodoval.

Výsledek - 4:0 - se zdál neskutečný. Tento večer jsme však měli takovou formu, že bychom porazili kohokoliv. Byli jsme prostě nejlepší a nejlepší stále budeme.

Ještě dlouho jsme byli v Ďolíčku a oslavovali triumfální vítězství!

clanek-1982-11-05-kronika-etienne-listek-bw-250px.jpg

 

 

 

Doslova "anglická" výprava  (07.11.1982)

Ještě v týdnu, kdy jsme porazili St.Etienne, nás čekal jeden z nejtěžších zápasů podzimu - zápas na žoldácké louce na Dukle. V novinách byl zápas označován za zápas pravdy.

Sraz našeho kotle byl dvě hodiny před zápasem na Náměstí Míru. Když jsem dorazil, bylo tady asi 20 kluků, z nichž většina neznámé tváře. Asi za půl hodiny se však podchod v metru změnil ve velké zelenobílé mračno. Bylo nás zde tak 100 - 150. Postupně doráželi také fans: Venca, Jirka "Ožrala", Typ, Vedoucí, Chatař ... Zavalili jsme tedy celé metro a vyrazili. Na Lenince se náš mohutný šik ještě zvětšil. Ke stadiónu nás šlo už asi 250.

Na stadióně nás čekalo nejedno překvapení. U vchodů nám sebrali tyče od vlajek a uvnitř to byla samá uniforma. Při začátku zápasu jsme měli už tak obrovský kotel, že nás nemohl nějaký policista vůbec zastrašit.

Začal zápas a to skvěle. Jirka Sloup dal nejprve na 1:0 a později i na 2:1 a zdálo se vše fantastické. Jenže rozhodčí Marko pomáhal žoldákům, jak se dalo a za nevinnou srážku proti nám nařídil penaltu. Samozřejmě jsme bouřili a dlouho se ozývalo: "Černá svině, černá svině!" a "Rozhodčí je blázen, hoďte na něj síť!"

Těsně před poločasem jsme dokonce už prohrávali 2:3. To už jsme nevydrželi a Láďa se dokonce pokusil napadnout provokativního pořadatele před námi, který byl notně popliván. Pořadatel však zavolal posily - policii.

Celý druhý poločas tedy před námi stáli čtyři kovbojové a dělali se důležitými. Ale kam na nás. Provokovali jsme vesele dál. Fanatismus dosahoval vrcholu, když náš milovaný tým vyrovnal. O chvíli později nám fandil sám Bůh, protože Franta Jakubec zázračně vykopl míč z čáry, ihned nasprintoval, nacentroval, Jarda Němec vyskočil, hlavička - góóóól - vedeme 4:3!

Náš tým vyhrál zaslouženě a nutno dodat, že určitý podíl na tom máme i my fans a také ostatní vlajkonoši, jelikož jsme fanaticky fandili i za nepříznivého stavu.

Co se pak dělo po zápase, byla fantazie! Valil se nás mohutný proud dolů k metru. Nikdy bych neřekl, že nás někdy bude tolik. V tuto chvíli nás bylo tak 5000, a to si vůbec nevymýšlím! Nebyl vidět ani začátek, ani konec této záplavy, prostě Anglie. Vnikli jsme do metra a hlasitě řvali. Začala pracovat policie. První pokuty, ale jelo se dál. Na Muzeu jsme tlakem zničili dveře, také uvnitř nebylo vše v pořádku, a tak jsme vystoupili.

Později jsme se dozvěděli, že Chatař a Pavel byli napadeni policií, byl jim odcizen plášť a Pavel byl napaden i fyzicky. My jsme mezitím došli na "Mírák" a rozcházeli se domů.

Byl to velice krásný večer a ještě krásnější pocit vítězství. Naděje na titul se opět zvětšila, no uvidíme, snad to vyjde.

Ať žije Fans club a naše milovaná Bohemka!

 

 

Díky naší škole  (20.11.1982)

 

clanek-kronika-1982-11-21-presov-bw-250px.jpg

I když jsem se zapřisáhl, že do Prešova nikdy nepojedu, tak jedu. Předcházela tomu veliká akce. Už v úterý 16.11. do mě ve škole ryli, že jako jeden z největších fans nejedu do Prešova apod. Proto jsem se naštval, vyrobil žebrací pytlík a nápisem „Sběr na Prešov“ (viz minulá stránka) a akce začala.

Skoro celá třída, až na pár lakotných jedinců, na tuto dobročinnou akci přispěla. Akce však pokračovala i po škole. Navštívil jsem všechny známé i neznámé a pomalu se scházel desetník k desetníku. Věřte nebo ne, ale vybral jsem 112,50 Kč. Ve středu dodal ještě někdo a celkový obnos činil 130 Kč. Teď už můžu jet, řekl jsem si a hned jsem zakoupil lístek. Proto úvodem mé cesty děkuji všem, kteří přispěli, a proto ať žije naše škola a dobročinná akce! Díky této akci jsem se stal jediným, kdo viděl všechny zápasy.

Zájezd tedy začal v pátek 19.11. Jeli jsme s Alešem a to z Hlavního nádraží ve 20:00. Na nádraží se s námi rozloučil Pavel, který neměl na cestu. Cestu tam jsem celou prospal, a tak jsem se vzbudil až před Košicemi. Po 12ti hodinách jízdy jsme tedy byli v Košicích. Svými šálami, čepicemi a českou mluvou jsme poutali pozornost místních obyvatel. Kupodivu nás však nikdo nenapadl. Chodili jsme tedy po Košicích, vlezli do každého krámu a v půl jedenácté jsme došli na autobusové nádraží. Našlapaným autobusem jsme jeli přes horské dědiny do Prešova. Nutno dodat, že pražský autobus ve špičce je proti tomu krásná projížďka městem.

V Prešově to kupodivu vypadalo civilizovaně, ale byla zde příšerná zima. Dorazili jsme k místnímu stadiónu. Je to zoufalý pokus o stadión. Lidé si nás měřili, zvláště když jsem před stadiónem stále mluvil o našem vítězství a „tatranských bídách“. Dostali jsme se šťastně až na příšernou tribunu. Začal zápas.

První poločas byl fantastický a do šaten jsme odcházeli za stavu 1:0! Když jsme po přestávce vsítili i druhý gól, zdálo se, že vítězíme. Ale …!

Rozhodčí Valach z Bratislavy si vzpomněl, že je Slovák a začal se projevovat. Nejprve jeden z protihráčů ležel u naší branky, teď v ofsajdu, dokonce i pomezní ho mával, ale Valach to nevnímal a za zákrok Zdeňka Hrušky nařídil k překvapení všech penaltu – 2:1!

To ovšem nebylo zdaleka vše, o chvíli později opět ofsajd, zákrok našeho hráče a opět penalta – 2:2 (televizní záznam potvrdil, že se rozhodčí zbláznil!). Myslel jsem, že zešílím.

Naopak celá tribuna, která se stále dožadovala krve, byla celá bez sebe. V posledních minutách Valach dovršil své dílo tím, že vyloučil Standu Levého. To byl vrchol. Nejhorší na tom je, že kdyby se hrálo ještě chvíli, byla by určitě třetí penalta. Celá republika však musela a taky viděla večer v televizi, že jsme byli lepší a že jen díky pomatení Valacha jsme nevyhráli.

Po zápase museli naši kluci opět vyslechnout různé nadávky. Přemek Bičovský to však ohodnotil úsměvem a řekl: „Vždyť to jsou ožralí primitivové, tak co naděláme.“ Tomáš Pospíchal i celé vedení oddílu byli zoufalí a rozhodli se, že podají protest, ale bod už nám nikdo nevrátí.

Nemohu pochopit, že se něco takového může stát v naší nejvyšší ligové soutěži. Hráči nás dovezli do Košic, kde jsme šli na vlak. Ve vlaku jsme dělali menší provokace proti Slovákům a po 13 hodinách jsme dorazili do Prahy.

Na závěr dvě přání: 

1.      Již nikdy Valacha

2.      2. Prešov do druhé ligy

 

 

Opět „sportovní“ divák  (04.12.1982)

Zájezd do Žiliny byl poslední v tomto roce a i když se jelo z Prahy v 0:15, jelo nás 11: já, Chatař, Venca, Typ, Vedoucí, Michal, Ožrala, Pavel, Aleš, Pepa a sparťan Ovar, který nás potkal na nádraží, neměl co dělat a tak jel s námi. Nutno fakt podotknout, že fandil také.

Těsně před odjezdem jsme na nádraží potkali Zbrojováky, kteří jeli do Chebu. Přátelsky jsme si popřáli k vítězství, bohužel …  Poté jsme odjížděli a nádražím se ozývalo: „Brno zdraví Bohemku!“

Cesta tedy začala. Někteří z nás byli v silně podnapilém stavu. Zvláště Pavel vypadal jako při otravě alkoholem. Nedalo se s ním ani pohnout, jak byl tuhý. Když už bylo bordelu dost, vylezl jsem si do prostoru na zavazadla a usínal jsem. Dole byli Venca, Chatař a Typ. Chvíli nás otravovalo jakési individuum, ale kluci mu dali najevo svou nelibost, tak už se neobjevil. Vzbudil jsem se až na hranicích a začali jsme se připravovat. V Žilině jsme se tedy vyvalili z vlaku a táhli jsme ulicemi. Po zevrubné prohlídce města jsme se najedli. Všichni zůstali dál v hospodě, jen já, Aleš, Michal a Pepa jsme šli ještě do města. Prohlédli jsme si obchodní dům a budili jsme nemalou pozornost místních obyvatel Když nás našli i ostatní kluci, vydali jsme se ke stadiónu. Čekalo nás zde však další překvapení, nesměli jsme si vzít dovnitř tyče. S domácími vlajkonoši jsme však vše vyřídili v klidu a zdálo se, že bude všechno v pořádku.

Odešli jsme za branku a začali fanaticky fandit. Okolní diváci nám jako vždy nadávali, ale nevšímali jsme si jich. Naši kluci - ač nehráli špatně – prohrávali po půli 0:2 a zdálo se, že je vše rozhodnuto.

Druhý poločas jsme začali ve fantastické tempu. Šance střídala šanci, Jirka Sloup nastřelil břevno, Jirka Ondra dokonce vstřelil i gól, ale jak se ukázalo jediný. Byli jsme však lepší, a proto je veliká škoda, že jsme alespoň nevyrovnali. Diváci se opět projevili jako „sportovní“, házeli po nás kamením a šíleně nám nadávali. Jeden z nás měl dokonce choutky napadnout jednoho Slováka a stále dožadoval nože. Po zápase jsme smutně stáli u autobusu s hráči. Ožrala však nevydržel různé provokativní otázky a zapěl: „Spojuje nás jedna věta, Slovensko je prdel světa!“ Vrhl se na něj nějaký Slovák, ale my jsme zjednali klid. Poté jsme já, Aleš, Pavel a Pepa odjeli s hráčema, ostatní jeli vlakem. Počáteční špatná nálada se brzy rozplynula a na porážku jsme se snažili zapomenout. Navečeřeli jsme se v Motorestu Horal a okolo 11.hodiny jsme dorazili do Prahy.

Později jsem obdržel informaci, že ve vlaku se šíleně zboural Michal – náš vedoucí! A pak se divíme, kde se to v nás bere, když nám vedoucí dává takový příklad!

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289096

 

 

Infarkt na pochodu  (24.11.1982)

Ve Vršovicích se opět hrál Pohár UEFA – už 3.kolo. PO výborném výkonu v Ženevě, kde jsme s místní Servettou uhráli remízu 2:2, jsme netrpělivě očekávali zápas na domácí půdě. Asi 2 hodiny před zápasem jsem se přiřítil na stadión, kde už bylo plno. Všichni fans byli na svém místě. Začal zápas!

Vyprodané hlediště hnalo naše mužstvo stále do útoku, ale chyba a – 0:1! Opravdoví fans začali fanaticky povzbuzovat a ostatní se brzy přidali. Útok střídal útok a těsné před poločasem jsme se dočkali. Jarda Němec nahrál Milanovi Čermákovi a vyrovnáno – 1:1! Měli jsme fanatickou radost celý poločas.

V druhé půli však nastaly horké chvilky. Ten nejhorší z nich byl přímý kop z malého vápna za kroky(zřejmě omyl rozhodčího). Gól z toho však nebyl! Zde se o mne pokoušel první infarkt. Naopak pár minutek před koncem za faul na Přemka Bičovského šel na penaltu Míra a nervy praskaly. Postavení míče – nervy na prasknutí – rozběh – střela – góóóóól!!! Málem druhá mrtvice. Fanatizmus dosahoval vrcholu.

Ještě však přišel pokus o třetí mrtvici a to v poslední minutě. Mattioli se rozběhl ke střele – břevno, Favre střílí – Zdeněk Prokeš hlavičkuje z čáry, další střela – Franta Jakubec s námahou a snad i rukou z čáry střelu vytáhl. A rozhodčí píská – ale konec!!

Jaká byla naše radost, to se nedá ani popsat! Ještě dvě hodiny po zápase jsme probírali 90 minut infarktového zápasu.

Ať žije naše milovaná Bohemka a všichni její FANS!!

 

Pozor hraje se hokej  (13.12.1982)

13.12. se uskutečnil recesní zápas Slavia – Bohemians, ovšem v hokeji. Na stadióně na Slávii se sešla většina kotle a slávisty jsme v pohodě přeřvaly. Přivítali jsme dokonce i Tondu Panenku, který s hokejkou v ruce skočil na led. Postrádali jsme některé z našich opor, které byly na vyhlašování vítězů ankety Fotbalista roku.

Jelikož Slavia dobré fotbalisty nemá, byla zde skoro v plné síle. Zápas to byl skvělý a dost jsme se nasmáli. Nejlépe z našich hráli Standa Levý a Tonda Panenka. Ještě 10 minut před koncem jsme vedli 5:2, ale na konec 5:8 …   O výsledek však ani tak nešlo, jako o dobrou zábavu. Naopak si myslím, že jsme slávisty jen naladili a na jaře jim v lize dáme co proto! Po zápase jsme za velikého lomozu vnikli do tramvaje a jeli domů.

  

 

1 9 8 3

 

  

Opět krev v ochozech  (22.02.1983)

Začal nám nový rok a tím i opět fotbal. 22.února jsme se utkali v semifinále Českého poháru s letenskou chátrou. Přišlo nás velice málo a jako obvykle jsme si stoupli za branku a slušně povzbuzovali. Náš nemalý strach o život se v 9.minutě změnil dokonce i ve strach o výsledek. I za nepříznivého stavu jsme však řvali, i když naše branka byla v jenom ohni. Poločas skončil 0: a zdálo se, že naše zimní příprava byla nedokonalá a že budou chybět zranění hráči.

Nástup do 2.poločasu byl však fantastický!

Frantovi se podařilo vyrovnat a nám začalo být horko. Sparťani nás obklopili ze všech stran a nám začalo být horko a bitka visela ve vzduchu. Když Hroch hodil dolů ledovou koulí, už se nedalo nebezpečí odvrátit. Začala mela. Kdo mohl, utekl nebo se bránil přesile. Chatař přišel o vlajku, ale náladu nám to nevzalo. Policie se samozřejmě nedostavila a nechala nás napospas vrahům.

Největším trestem, který sparťanské ožraly potrestal, byl náš vítězný gól, který vstřelil Milan několik minut před koncem. Myslím si však, že tyto opilce ani fotbal nezajímá a řídí se heslem: „Je jedno kdo vyhraje, hlavně že někoho napadnem!“  K tomu už není co dodat. Nutno však podotknout, že na „Míráku“ jsme se zmocnili jedné sparťanské šály a každému byl uřezán kousek. Hlavní zásluhu na tomto činu má Jirka.

A proto: „Smrt sparťanským ožralům, ať žije Fans club Bohemians!“

 

 

Zajímá je fotbal?  (26.02.1983)

Ano, přesně takovou otázku jsme si mohli položit při zahajovacím zápasu jarní části ligy Bohemians – RH Cheb. Z Chebu přijelo snad 200 vesnických pořízků a už před zápasem bylo jasné, že se zápas neobejde bez incidentů.

Ještě ani nezačal zápas a už se strhla první potyčka, ale to hlavní přišlo v průběhu zápasu. Kolem 30.minuty nás Chebáci napadli a začala bitka. Policie samozřejmě nikde. Chebáky řídila jakási obrovská, oplzlá gorila a nám už dobře známý provokatér „Cikánek“. Bitka pokračovala i v druhém poločase. V čele šiku se statečně bránil Chatař, stejně tak i Michal Hobza, Jirka a další. Když se konečně dostavila policie, reprezentovaná dvěma policisty, bylo konečně 7 chebáků vyvedeno.

Čekali však seskupeni před stadiónem a boj pokračoval i v ulicích. Nevím proč taková individua vůbec do Prahy přijela, vždyť poprat se mohou doma v hospodě, ne?

Jinak zápas byl hrán jako obvykle ve velkém stylu našeho týmu. Zvítězili jsme 2:0 brankami Pavla Chaloupky, ale zvítězit jsme mohli ještě větším rozdílem. Tento výsledek nám dal zapomenout na šrámy a vesele jsme se trousili domů. Chebákům porážka zřejmě nevadil, jelikož fotbal je to poslední, co je zajímá. Přijeli se prostě poprat.

Výstřižek z novin:

„VĚNUJTE SE FOTBALU!

Vlajkonoši RH Cheb nedělají svému mužstvu dobrou reklamu. Ještě neuplynula půlhodina a ve Vršovicích docházelo k bitkám v hledišti proti hlavní tribuně, kde stáli právě vlajkonoši obou táborů. Hlasatel sice zcela bez výsledku vyvolával „aby se diváci věnovali fotbalu“, bylo to marné. Nakonec zasáhli příslušníci VB, kteří vyvedli osm chebských vlajkonošů a dva zjišťovali. Je to zbytečná ostuda. Za nevhodné chování diváků při utkání se Servette zaplatili „klokani“ pokutu 8000 švýcarských franků, napříště bude nutné zasáhnout rychleji!“

 

 

Čtvrtfinále v Ďolíčku  (02.03.1983)

2.března 1983 zažil náš Ďolíček opravdovou slávu. Naši kluci nastoupil k velice těžkému zápasu se skotským týmem Dundee United ve čtvrtfinále Poháru UEFA. Stadión praskal ve švech.

Kluci nastoupili v krásných nových dresech a boj začal. Už od samého začátku bylo jasné, že náš soupeř bude těžkým oříškem. Branky jsme se však dočkali. Nikdo si nedovede představit výbuch, který následoval v 11.minutě po Pavlově nádherné hlavičce.

Stadión bouřil!

Naši měli ještě spoustu šancí, zvláště pak střela Přemka z velké dálky byla exportní, ale stav 1:0 se už nezměnil. Na druhé straně však můžeme být rádi, že máme v brance Zdeňka Hrušku, protože pochytal opravdu vše, co zavánělo brankou a nebylo toho málo. Krásnou kulisu zápasu pokazilo snad jen pár sparťanských chudáků, kteří fandili soupeři a našim jen nadávali.

Přestože jsme vstřelili pouze jednu branku, věřím že v odvetě zabojujeme a pokusíme se o postup. Za výbornou hru by si to naše milovaná Bohemka zasloužila.

 

 

Zabijačka se nekonala  (05.03.1983)

Ve čtvrtek 3.března, přesně v 0:15 začala naše velká cesta do slovenských končin. Vyrazil jsem já a Aleš. Už v poledne jsme vesele provokovali v Košicích a v Popradu. Všude však byl klid. V pátek jsme dokonce vyrazili do Tater a užívali čerstvého vzduchu. Nejdůležitějším dnem však byla sobota. Už od rána jsme byli v Košicích a čekali jsme až dorazí ostatní. Přijel pouze Venca a Petr z fans a ještě 3 kluci. Vyrazili jsme ke stadiónu. Cesta proběhl dobře a asi 2 hodiny před zápasem jsme vnikli na stadión. Za chvíli přijeli hráči, dostali jsme lístky a stadión nás očekával.

Čekali jsme uvnitř v restauraci na začátek zápasu. Všichni jsme očekávali bitku a tak o černý humor nebyla nouze. Zvláště poznámka: „Kolik zbývá do té zabijačky“, se nám moc líbila! Půl hodiny před zápasem jsme se pomalu loudali do hlediště a postavili se v rohu dole u plotu. Čekali jsme, co se bude dít. Nejprve okolo nás chodili známé „slovenské typy“ a bylo slyšet: „No len počkajte, vy dostanete!“ Nevěděli jsme, jestli ručně nebo na hřišti, ale za chvíli z nás strach opadl. K našemu velkému překvapení k nám totiž přišlo pár domácích fanoušků, nabídli slivovici, pivo a tak jsme s nimi vesele pokecali. Zdálo se nám to úplně neskutečné, zvláště po zážitcích v Nitře, Prešově a Chebu. No ale jak je vidět – není fanda jako fanda!

Jinak zápas se pro nás nezačal dobře, protož než jsem se rozkoukali, prohrávali jsme0:1. Kluci se však nevzdali, začali bojovat a ještě do poločasu vyrovnali. Když pak Péťa ve druhém poločasu vsítil vítězný gól, byli jsme radostí bez sebe! Zvítězili jsme tedy po dobrém výkonu 2:1 a radostně jsme se odebírali ze stadiónu. Čekalo nás však opět překvapení.  „Typy,“ které nás míjeli, nás kupodivu nenapadli a naopak uznali, že jsme byli lepší. Kéž bychom něco podobného zažili na Spartě nebo Slávii …

Po zápase jsme se tedy rozloučili s klukama a já s Alešem jsme šli k autobusu. Odjeli jsme s naši milovanou jedenáctkou na letiště. Dále jsme pokračovali letadlem přes Bratislavu do prahy. Jelikož jsem poprvé letěl letadlem, dělali si kluci, hlavně Zdeněk Koukal, srandu, že letadlo spadne apod. Všechno však probíhalo dobře. V letadle si naši kluci četli naši slavnou kroniku a moc se smáli. Šťastně jsme dorazili do Prahy.

Z letiště nás pak odvezl Zdeněk Hruška autem až na „Pavlák“. Po cestě jsme si ještě dobře pokecali a náš zájezd se blížil ke konci. Šťastně jsme se dostali domů a vyrazili na Karneval klokanů do Lucerny. Tak skončil náš dlouhý a vítězný zájezd na slovenské území.

 

 

U televizní obrazovky  (16.03.1983)

Bohužel jsem ještě nezačal krást a proto byla cesta do Dundee holým nesmyslem. Sledovali jsme proto zápas Dundee United – Bohemians s „Vedoucím“ v televizi. Byl to šílený nervák a bylo se na co dívat. Zdeněk Hruška pochytal nemožné a spolu s celým mužstvem vybojoval vytoužený postup do semifinále.

Po zápase, který skončil 0:0, jsme si oddechli a vesele zařvali: „Ať žije Zdeněk, ať žije Bohemka!“

Škoda, že nežijeme na západě a nemůžeme se jen tak sebrat a jet za naší Bohemkou, třeba i do Skotska. Snad se to ale brzy zlepší ….


 

Nakonec oslava  (20.03.1983)

Po fantastické středě, kdy jsme vyřadili Dundee United, nás čekal další ligový zápas. Zápas to byl velice důležitý, hrálo se vršovické derby v Edenu na Slávii. Jako obvykle nás bylo podstatně méně, ale statečně jsme si stoupli vedle slávistů. K nám se však přidalo 8 úplně ožralých sparťanů a napadli nás. V akci byl jako vždy i náš „anděl strážný“ – Mongol. Byl před vojnou naposledy na fotbale a řádně se činil.

Těsně před zápasem jsme se však rozhodli, že půjdeme za branku a polovina nás odešla. Chtěli jsme se totiž dívat na fotbal a ne čelit náporu vypitých mozků 

Zápas začal hrozně – 5.minuta 0:1, poločas 0:2. Byli jsme zaskočení, ale fanaticky jsme řvali dál. Ve druhé půli jsme začali hrát náš fotbal a slávisty jsme odsoudili do role statistů. Franta Jakubec snížil na 1:2 a vyrovnání viselo ve vzduchu. Vloudila se však chybička a za faul na Petrželu si Herda postavil míč na značku pokutového kopu. Zápas se zdál rozhodnut! Stalo se však to, co jsme si v duchu přáli, Zdeněk Hruška penaltu vyrazil a náš tlak pokračoval. 6 minut před koncem, když Tibor Mičinec rozvlnil síť, jsme propadli šílenství. Stav 2:2 se již nezměnil!

Byl to opravdu krásný zápas a nutno dodat, že hlavně naší zásluhou. Měli jsme velkou radost a pomalu jsme se odebírali k východu. Před hlavní branou však již čekalo pár slávistických chudáků, kteří neunesli vývoj zápasu a vrhli se na nás. Po ošklivé bitce jsme se však vesele odebírali k Ďolíčku. Přivítali jsme naše kluky jako bohy! Všichni měli také radost a odebrali se do svého „pivního koutku“ naproti stadiónu. Poté jsme se šťastně rozcházeli domů.

A proto: „Ať žije Bohemka a Fans club Bohemians!“

 

 

„Fialky“ jsme neutrhli  (06.04.1983)

6.dubna 1983 opět praskal Ďolíček ve švech.

Hrálo se semifinále Poháru UEFA a naším soupeřem byly „Bruselské fialky! – Anderlecht Brusel. Kotel byl přeplněn už dvě hodiny před zápasem. Všichni fans byli na místě a mohutně rozeřvávali kotel. Do začátku zápasu s vytvořily „pouze“ dvě boční vlny, a tak ani nebylo moc pošlapaných.

Zápas začal a již od samého začátku bylo jasné, že Anderlecht je opravdu jedno z nejlepších mužstev Evropy. Zápas sice probíhal za naší územní převahy, ale rychlé protiútoky Anderlechtu byly daleko nebezpečnější, např. břevno Vercauterena a poté i nejsmutnější okamžik celého utkání – branka v naší síti. Byl to sice konec našich nadějí, ale nutno přiznat, že branka to byla fotbalově dokonalá.

Ke konci poločasu a o přestávce jsme si vyvolali Přemka, který z nepochopitelných důvodů nenastoupil od začátku. Bylo to hned znát, ale na vyrovnání to bohužel nestačilo – prohráli jsme tedy 0:1. Můžu však říci, že stejně tak jako nás mrzela porážka, tak nás mrzelo, že pár „takyfanoušků“ ke konci zápasu pískalo, nadávalo našim klukům apod. Za takové chudáky se stydím!

Naopak jsme byli překvapeni belgickými fans, kterých se dostavilo asi 500. Chatař dokonce dostal krásnou šálu, ale náš smutek to nemohlo změnit. Můžeme si však položit otázku: „Jaké mužstvo v posledních letech postoupilo do semifinále?“ – ŽÁDNÉ! Jsme proto stejně nejlepší, i když v ďolíčku jsme „belgické fialky“ neutrhli.

 

 

Zákaz fotografování?!  (10.04.1983)

„Sraz v půl šesté ráno na Hlavním nádraží!“ tak zněla základní informace fans ostatním. Zájezd se tedy začal ráno 10.4.1983. Čekal jsem, že do Olomouce nás pojede víc, ale i tak byla účast slušná. Byli zde: Chatař, Venca, Vedoucí, Petr.H., Aleš, Pavel, Ožrala a já z Fans clubu, dále pak Michal „Čermák“, Péťa, bratranec Ožraly Robert, Adrián, Jana V., Pepa, Karel, „Hroch“, Jirka, Martin a nejmladší účastník v historiích zájezdů – brácha Adriána. V šest hodin jsme vyrazili.

Byli jsme rozděleni do třech kupátek. Já jsem seděl s Vedoucím, Alešem, Pavlem a Pepou, ostatní seděli na konci vlaku a to tak, že v jednom kupé ležel namol ožralý Pavel a vedle ostatní. Cesta do probíhala dobře, až do té doby než jsem z okna vytáhl šálu. V tu chvíli se mě snažil napadnout jakýsi železničář, ale když viděl naše flegmatické obličeje, raději vypadl. Druhá skupina pak měla menší problémy s kouřením, ale vše dobře dopadlo.

Okolo deváté jsme dorazili do Olomouce, kde nás čekali Jirka a Karel. Vyrazili jsme do města. Cestou se k nám přidali 3 vojáci a plno dalších našich fanoušků ze Vsetína a okolních měst. Bylo nás asi 40. V tomto počtu jsme po prohlídce města vpadli do místní restaurace, abychom se najedli a napili. Ožrala vesel obcházel lokál, tu upil piva, tu zase sebral knedlík, prostě bufetil až běda!

Po jídle jsme vyrazili na stadión, kam jsme dorazili asi 3 hodiny před začátkem. U tréninkového hřiště jsme si zahráli fotbal, no prostě byla sranda. Jediné co nám vadilo, byl hustý déšť, ale i ten jsme přežili. Stadión se pomalu naplňoval, ale my jsme stále čekali na naše kluky. Když přijeli, dostali jsme lístky a vtrhli na stadión. U vchodu nás pak čekalo překvapení: místní policie nás prohledala a Vencovi bylo odebráno pivo!

Stoupli jsme si do rohu a mohutně jsme řvali. Těsně před výkopem začalo být hezky a tak se mohlo začít. Mohutně jsme naše kluky hnali do útoku a šance na sebe nedaly dlouho čekat. Dokonce jsme se mohli radovat po hlavičce Pavla Chaloupky. Další šance skončily na břevně a ta největší – míč se po střele Vládi Hrušky zastavil v bahně pár centimetrů před brankovou čarou!

Domácí v druhém poločase převzali iniciativu, ale bezzubými protiútoky se neprosadili. Naopak těsně před koncem Pavel vsítil další branku a bylo rozhodnuto. Po zápase jsme se vesele odebírali ke vlaku, když tu jakýsi potrhlý dědek plivl na Roberta a poté pěstí napadl Chataře. Jiný náš fanda ale zlomil tyč a za chvíli byl klid …  Nic nám však nemohlo vzít naši radost z vítězství a vesele jsme dorazili až k nádraží. Před nádražím jsme se bavili s Olomoučákama a nakonec jsme se s nimi šli vyfotit před nádraží. Když už jsem uklízel foťák, přišel k nám policajt a řekl: „Tak všichni tady půjdete se mnou!“ Byla to „pohoda“! Sebrali nám občanky a řekli: „Sundejte ze sebe ty hadry.“ Pavel však suše odsekl: „To nejsou hadry, to je naše vlajka!“ Policajt řval jako šílenec, ale Pavel známý provokatér se nenechal vyvést z míry a teprve po hodné době vlajku sundal. Po jednom si nás volali dovnitř a někoho dokonce prohledávali. Bylo mi zle, jelikož i naše kronika byla v nebezpečí. Měl jsem poté dialog s policajtem, který mi chtěl vytáhnout film, protože jsem prý fotil jejich budovu VB. Po delší rozmluvě mi ho nakonec nechali a i já mohl odejít. Venku už stál celý Fans club a všichni byli rádi, že to dobře dopadlo. Poté jsme vsedli do vlaku a jeli do Prahy.

Nutno poznamenat, že ve vlaku dělal Karel s Hrochem šílený bordel, jelikož byli oba šíleně sťatý. To však nebyl konec. Asi u Kolína za námi přišel Petr a Ožrala a líčili nám otřesný příběh z jejich kupé. Vrazil tam prý nějaký úplně ožralý maďar a začal kluky mlátit. Vůbec to nebylo kvůli fotbalu. Chtěl se prostě jenom prostě poprat. Pavel chtěl v panice dokonce vyskočit z okna. Když už každý slíznul nějakou tu ránu pěstí, přišla záchrana v podobě vojáků, kteří ho v Pardubicích vyhodili z vlaku.Takto neslavně skončila naše vítězná cesta do Olomouce!

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289097

 

 

Pozor „chirurgové“  (09.05.1983)

9.5. v časných ranních hodinách začala naše cesta do Ostravy. Zápas byl sice v televizi, ale přesto nás jelo 10 – já, Petr.K., Aleš, Chatař z Fans, dále pak Hroch, Michal, Petr, Jirka a David. Cesta vlakem proběhla celkem klidně. Jakmile jsme se však blížili k Ostravě, začínalo nám být špatně z obávaných „chacharů“ v pláštích, tzv. chirurgů. Dále Chataře ve vlaku postihla nepříjemná věc. Otočil se po nějaké holce a přeskočil mu nerv v krku. Nemohl hýbat hlavou a tak jsme byli oslabeni. Vesele jsme se smáli, že si ho chuligáni vezmou na sál a bude „v pořádku.“

Při příjezdu do Ostravy jsme ulicemi táhli ke stadiónu. Byli jsme se najíst v hospodě a psychicky jsme se posilnili. Poté jsme šťastně dorazili na stadión. Čekali jsme na hráče a po jejich příjezdu nás Zdeněk Svoboda provedl zadarmo na tribunu. Přišel nám dokonce fandit jeden horník z Litoměřic a nutno dodat, že byl oporou. Těsně před zápasem přišel dokonce Mongol!! (pochopitelně ve vojenském). Stáli jsme nahoře na tribuně a mohutně jsme řvali.

Začátkem zápasu jsme však byli zmrazeni – 1.minuta 0:1! Fandili jsme však dál, i když do poločasu se nic nezměnilo. O přestávce za námi přišli Vítkovičáci, kteří s námi pokecali a varovali nás před plánovaným útokem chacharů – „chirurgů.“

Největší radost ve druhém poločase nám udělal Jarda Němec, který po 5timěsíční pauze byl 3 minuty na hřišti a vyrovnal! Propadli jsme šílenství, ale radost netrvala dlouho. Baník vstřelil druhý gól a prohráli jsme 1:2. Zpátky jsme já, Chatař, Petr, Aleš a Michal jeli s hráčem a ostatní vlakem. Později jsem se dozvěděl, že v Ostravě byl i Ožrala, ale přijel pozdě a stačil se jen poprat na nádraží. 

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289099

.

  

Pomoc Zbrojovce  (20.05.1983)

Jelikož Brňáci jsou naši nejlepší kamarádi co se týče příznivců fotbalu, byli jsme jim pomoci svými hlasivkami na Dukle. Pro Zbrojovku to byl důležitý zápas v boji o záchranu. Byli zde: Vedoucí, Petr.K., Pavel, Chatař a já z Fans clubu a dále Jirka D., Karel, Jirka…   Z Brna přijelo asi 20-30 fanoušků. Udělali jsme na žoldácké planině samozřejmě domácí prostředí.

Začátek zápasu však Zbrojovce nevyšel a v poločase byl stav 0:1. Fandili jsme jako zběsilí, i když nešlo o naše mužstvo.

Na začátku druhého poločasu se však na hřišti stal zázrak. Zbrojovka vstřelila 2 góly! Mohutným fanděním jsme Zbrojovce opravdu pomohli a stav 2:1 se již nezměnil. Nevím, jestli budou tyto dva body stačit Brnu k záchraně, ale snad ano. Po zápase jsme se rozloučili s Brňákama a jeden z nás s nimi dokonce vesele konverzoval. Po našem pokřiku: „Emigrant, emigrant!“ se však raději vrátil k nám a jelo se domů.

Odkaz na fotogalerii:  holasovo.zonerama.com/Album/289103

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář