Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dovolená v Turecku a Řecku - 1984

15. 8. 2014

 

TURECKO, ŘECKO – 09-10/1984

 

  

 

 

PŘÍPRAVY NA CESTU

 O tom, že vyjedeme s Janou na devizový příslib do Turecka a Řecka, jsme se rozhodli někdy v listopadu 1983. V té době to byla dost velká utopie, ale proč by se to nezkusilo?! V termínu jsme si s Janou podali žádosti o devizový příslib. Já ho dostal docela bez problémů, protože jsem byl syn zaměstnance banky, jenomže u Jany nastaly problémy. Přes odvolání u ředitele banky, dokonce i na kancelář prezidenta Jana devizák dlouho nedostávala. Až teprve po osobním dopise mojí máti řediteli banky Jana nakonec devizák dostala. A tak na poslední chvíli nastalo shánění výjezdních doložek a víz u Rakušáků, Řeků a Turků. Řekové byli nejrychlejší, po zaplacení správního poplatku v Obchodní bance, předložení potvrzení o zaplacení a vypsání žádostí nám přímo na ambasádě vystavili ihned víza. Rakušáci je vstavili během jednoho dne, ráno jsme odevzdali pasy a žádosti, odpoledne jsme si vyzvedli hotová víza. Nejvíc srandy jsme si užili u Turků, ti totiž po nás chtěli 5 vyhotovení žádostí, 5 fotek, no a že to bude nejdříve za týden. Pokud si však dobře pamatuji, pro víza jsme si přišli hned druhý den. Pak už zbylo jen sehnat lístky na vlak do Bulharska a zpáteční lístky z Řecka přes Jugoslávii a Rakousko domů. Naštěstí se to podařilo zajistit u Sportturistu, dokonce se slevou na dopravu a různé vstupné, díky „upravenému“ potvrzení o mém studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu.

Také jsme museli nastudovat spoustu literatury o památkách, které jsme chtěli vidět. Hlavní potíž byl v tom, že se nedaly sehnat pořádné automapy, podle kterých bychom mohli putovat. Měli jsme jen několik let starý anglický autoatlas, kde byla i mapa evropské části Turecka, kde jsme se měli podle našeho plánu pohybovat. Hlavně jsme doufali, že seženeme různé mapy a informační materiály až na místě. Nakoupili jsme spoustu zásob na celou cestu, hlavně konzervy hovězího a vepřového masa ve vlastní šťávě (od Jany z menzy), konzervu pražské šunky, lunchmeatu, nějaké paštiky, dále jablka a salátové okurky ze Skokanovic zahrady. A štangli uheráku …  Při mezipřistání v Sofii nám byla Janinými rodiči zakoupena láhev kubánského rumu a několik plechovek Coca-Coly – toto byl velmi prozíravý tah pro první dny pobytu v Turecku. Ale to bych zbytečně předbíhal. Do vlaku jsme si s sebou také vzali dvě ze dvanácti lahví šampusu, které jsme si předsevzali vypít, pokud se nám podaří cestu uskutečnit. 

 

SMĚR TURECKO

 Na cestu jsme se vydali vlakem po trase Praha – Komárno – Budapešť – Bukurešť – Sofia. Do Bukurešti jsme měli zaplacená lehátka, zbytek cesty jenom místenky na sezení, naštěstí bylo v kupé prázdno. V našem kupé z Prahy jsme měli jednu bulharskou rodinku, naštěstí byli celkem příjemní, dokonce jsme s nimi vypili jeden ze dvou šampusů. Cesta probíhala docela klidně, měli jsme kupé vlastně celé jen pro sebe, protože ti Bulhaři vystoupili buď ještě v Bratislavě, nebo někde v Maďarsku. Jediné vzrušení nás čekalo na rumunsko-bulharských hranicích, kde nás v kupé navštívili několik po zuby ozbrojených bulharských vojáků, kteří hledali, jestli nemáme náhodou nějaké zbraně. Zejména se jim nelíbila moje kožená brašna na fotoaparát a objektivy. Teprve po příjezdu do Sofie jsme se od Janiných známých dozvěděli, proč byly takové kontroly na hranicích – na několika místech Bulharska došlo k pumovým atentátům, hlavně v oblastech, kde žila turecká menšina.

Sofii jsme se přemístili k Janiným známým, trochu jsme se po dvou dnech cestování ve vlaku potřebovali dát do pořádku a posílit se na další cestu. S Janinými rodiči jsme vyrazili na nákup do města. Byla nám zakoupena už dříve zmiňovaná láhev kubánského rumu, kus sýra, nějaké broskve a zelenina. No a pak nastala kalvárie s dopravou do Istanbulu, bulharské železnice nebyly schopné podat kloudnou informaci o vlakovém spojení do Turecka. A tak jsme museli vzít zavděk podezřelým autobusovým spojem do Istanbulu (cca 15 US dolarů za osobu). Po několikahodinovém čekání v hale hotelu Balkan, kde se jízdenky do tohoto autobusu prodávaly, jsme se spolu s několika arabskými rodinami (Írán, Irák, Saudská Arábie), několik Turky a také dvěma mladými Angličany stali šťastnými majiteli jízdenek do Istanbulu. Po příjemném rozloučení se Skokanovými jsme okolo 17:00 odjeli autobusem od hotelu. Jenže to jsme ještě netušili, co nás vlastně v autobusu po celou cestu do Istanbulu čeká. V autobusu bylo totiž – pro nás - šílené vedro. No a když náhodou některý z cestujících otevřel okénko nebo větrák ve střeše, za chvíli ho zase jiný člověk zavřel, protože mu průvan ofukoval některé z jeho dětí. Jinak byli Arabové celkem příjemní spolucestující, nabízeli nám dokonce jídlo a pití, z opatrnosti jsme si vzali jen slunečnicová semínka a napili se vody. Během cesty na bulharském území chodil po autobuse nějaký člověk – zřejmě steward – a vymáhal jakýsi doplatek k ceně jízdenky, jinak nás ještě v Bulharsku vysadí. Dělali jsme, že mu nerozumíme a nic jsme nezaplatili. Díky tomu jsme pak na poslední zastávce v Plovdivu raději nevystoupili z autobusu, protože jsme měli obavy, že bychom pak nemuseli vůbec nastoupit zpět. A tak jsme se skoro hodinu dusili v uzamčeném busu. Po odemčení jsme přeci jen na deset minut vystoupili, protáhli si ztuhlá těla a nadýchali se čerstvého vzduchu. Pak už se stálo až na bulharsko-tureckých hranicích. Tam museli všichni vystoupit z autobusu, na mne s Janou se Bulhaři dívali jako na exoty. Když jsme po důkladné prohlídce autobusu všichni nastoupili, přišla teprve pasová kontrola. No a milé Janě se povedlo si výjezdní doložku uklidit do batohu, který ležel pečlivě uložen v zavazadlovém prostoru pod spoustou jiných zavazadel. Po přerovnání asi čtvrtiny zavazadel byl batoh nalezen, doložka vyndána, bulharský pasový úředník byl uspokojen a náš autobus byl propuštěn na tureckou stranu. Tam se celá důkladná prohlídka autobusu a kontrola dokladů opakovala, ale již po slabých čtyřech hodinkách čekání jsme hranice v pořádku opustili. Podle Janiných zápisků jsem prý stále tvrdil, že nemám hlad, to bylo docela možné, protože ve vedru a utahaný z cestování na jídlo nemyslím. Jediné co si pamatuji, že jsem měl vlastně pořád jen velkou žízeň, to je ale pro mne horší než hlad.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396717

  

 

ISTANBUL

 Ráno jsme konečně dorazili do Istanbulu. Zavazadla se nám neztratila a tak jsme v nedalekém parčíku mohli v klidu posnídat. Dali jsme si uheráček s bílým bulharským chlebem, zapíjeli jsme to Coca-Colou s kubánským rumem. Měli jsme sice ještě bochník českého chleba, ale ten bulharský by dlouho nevydržel. Při snídani jsme pozorovali několik Turků, kteří z kufru osobního auta překládali do zavazadlového prostoru jednoho busu jakousi cca 2 m dlouhou rybu. Po naší královské snídani jsme popadli naše zavazadla (krosnu a batoh) a vyrazili jsme do města. Přestože bylo už po ránu pěkné vedro, my jsme ho díky vypitým pár panákům rumu skoro necítili. S batohy na zádech jsme se pohybovali po Istanbulu. Díky tehdejší oficiální propagandě jsme přeci jen měli obavy z toho, co nás všechno v Turecku čeká. A tak – já hlupák – měl v kapse skoro pořád otevřený tzv. vyskakovák, naštěstí se mi ho do sebe nepodařilo za celý měsíc zabodnout, a tak sloužil pouze na krájení minimálního množství naší potravy. Během dvou dní a nocí jsme v Istanbulu poznali spoustu zajímavých míst (např. Hagia Sofia, Velký bazar, noční přístav apod.). Hlavně jsme poznali, že Turci jsou dost jiní, než jsme si mysleli. Když jsme někde na křižovatce zastavili a nevěděli kudy dál, tak se nás sami ptali, jestli nám mohou nějak pomoct. Samozřejmě, že se jako všude našla vyjímka, např. v jedné mešitě byla Jana málem znásilněna, zatímco já jsem hlídal bagáž na dvoře mešity. K žádnému násilí naštěstí nedošlo, Jana stačila včas vycouvat, ale úmysl několika přítomných Turků byl více než zřejmý. Při vstupu do mešit jsem si u vchodu musel půjčit vždy dlouhý plášť, aby mi zakryl holé nohy oblečené jen v krátkých kalhotách. Janě se povedl „dobrý manévr“, když se převlékla z džínů a trička do bavlněných šatů, které ale na slunci mírně prosvítaly, takže - když jsme při večerní procházce Istanbulem narazili na davy Turků, vracejících se z fotbalového utkání – spoustě chlapů lezly oči z důlků. Při prohlídce Velkého bazaru jsme v jednom z mnoha klenotnictví koupili Janě zlatý řetízek, po jejím delším smlouvání vyšel v přepočtu na naše koruny docela levně.

img_01019.jpg

První noc jsme přespali v hostelu, spalo se sice na palandách, sprchy a WC byly společné, ale teplá voda zrovna tekla a tak jsme se mohli po noční cestě autobusem a parném dni dát zase do pořádku. Spát jsme šli asi až ve dvě hodiny ráno, protože jsme ještě v noc courali po Istanbulu. Krásné to bylo v přístavu na Bosporu, kde na zakotvených rybářských bárkách prodávali čerstvě opečené ryby, k nim různou naloženou zeleninu, všechno nádherně vonělo. Bohužel jsme si nedali ani kousek, i když to vypadalo strašně lákavě. Druhou noc po toulkách městem jsme strávili v zahradní restauraci hostelu, protože jsme stejně okolo půlnoci museli vyrazit na autobusové nádraží na autobus, který nás měl dovézt blízko města Soma, kde jsme měli naplánovanou další zastávku. Na nádraží jsme zjistili, že autobus nám jede za víc jak dvě hodiny, které jsme na střídačku prospali v čekárně na své bagáži. 

 

holasovo.zonerama.com/Album/396760

 

Další cestu jsme absolvovali sice starším, ale pohodlným busem zn. Mercedes, vybaveným fungující klimatizací. Ačkoliv jsem „neskladný“ člověk do autobusu (hlavně do Karosy), dlouho jsem necestoval tak pohodlně – vysoká sklopná sedadla, hodně místa pro nohy, prostě pohoda. Během jízdy (i s dalšími busy jiných společností) jsme zjistili, že řidiči – nejen – autobusů jsou v Turecku „Páni“. Byli tam prostě jen na řízení autobusů, na kontrolu nebo prodej jízdenek cestujícím nebo na další služby cestujícím byl v autobuse steward, který musel třeba i měnit pneumatiky. Náš řidič sice stewardovi při výměně prasklé pneumatiky pomohl, ale jen proto, že steward byl hrozný střízlík a nemohl vytáhnout rezervu z prostoru pod autobusem. Už v Istanbulu jsme se před odjezdem dali s řidičem do řeči, lépe řečeno Jana, protože on uměl lépe francouzsky a německy než anglicky. A tak v každé větší stanici při delší zastávce jsme se s ním vždy chvíli bavili, pokud jsme nespali. V ceně jízdného bylo také občerstvení – buď chlazená pitná voda v lahvích s hliníkovými odtrhávacími zátkami (něco jako bylo dřív u nás na lahvích s mlékem), nebo tak ob stanici přišel do busu číšník z místní čajovny a zdarma roznášel sklenice (cca 1 dl) se silným a horkým čajem, který člověka občerstvil lépe jak ta studená voda. Steward také roznášel občas jakousi kolínskou, aby se s ní člověk mohl potřít a osvěžit. Prostě služby, které tenkrát byly u nás přímo nemyslitelné. A tomu se u nás prosím říkalo „turecké hospodářství“!

Takto bezvadně jsme po trase IstanbulIzmir – BursaBalikesir dorazili do městečka Alkhisar, kde jsme měli čekat asi hodinu na přípoj do Somy. Jak v Istanbulu, tak i zde byli lidé velice ochotní. Než jsme se sami stačili zeptat, odkud a kam nám jede další bus, sami k nám přišli a ptali se nás, co potřebujeme. Protože autobusy na těchto místních linkách nejezdí označené místem určení, obyvatelé se orientují jen podle křiku stewardů, kteří ve městech jezdí vyklonění ze dveří a lákají zákazníky do svých busů. A tak nás pak nacpali do takového většího mikrobusu, který nás dovezl až do Somy. 

 

 

SOMA

 Do Somy jsme jeli proto, že jsme měli od Janinýho strýce (tehdejšího ředitele podniku Škoda – Výstavba elektráren) doporučující dopis na stavbyvedoucího Vančuru, který šéfoval výstavbě tepelné elektrárny v Somě. A tak jsme ihned po příjezdu našli bydliště Vančurových a vtrhli k nim jako velká voda. Doma byla jen paní Vančurová, která se o nás začala ihned bezvadně starat. Pro mne se našla láhev vychlazeného dánského piva Tuborg, které mne postavilo na nohy jako živá voda. Také jsme hned využili toho, že v tu dobu zrovna tekla teplá voda a důkladně jsme se vysprchovali, už to bylo potřeba. Když pak dorazil i pan Vančura, tak si v první chvíli myslel, že jsme nějací jeho vzdálení příbuzní, ale když zjistil, co jsme zač, tak si docela oddechl. Ale staral se o nás lépe, než o příbuzné. V Somě jsme strávili tři dny a dvě noci, podnikli jsme odtud výlet do Bergamy, kde jsme podstoupili pěší tůry na Asklepion a Akropoli. V blízkém okolí Asklepionu bylo několik vojenských střelnic a cvičišť, takže když jsem fotografoval místní vykopávky, docela jsem se obával, aby mi třeba vojáci pak nechtěli vytáhnout film z fotoaparátu. Moje obavy byly zcela plané, nikdo si ubohého čecháčka ani nevšiml. Byla zde velmi dobře zachovaná podzemní chodba, která sloužila k léčbě pomocí různých vonných výparů, vháněných do chodby pomocí otvorů v klenbě, které zároveň sloužily k osvětlení chodby (tuto informaci jsem získal až v r. 12989 z pořadu naší TV).

img_02032.jpg

Pak jsme se vydali na Akropoli, kde jsme zjistili, že se tam dokonce platí vstupné, ačkoliv vykopávky nebyly skoro oplocené. Toho využila Jana, obešla oplocení, kdežto já starý poctivý pitomec jsem vstupné zaplatil, i když se slevou na můj „studentský“ průkaz. Pak jsme se setkali na druhém konci vykopávek, kde nějaká firma (buď americká, nebo – tehdy – západoněmecká) prováděla další vykopávky a zároveň údržbové a stavební práce na rozvalinách. Také jsme se setkali se „zástupcem“ místního skotu, který odpočíval ve stínu rozvalin. Z Akropole jsme chytili stopa, takový velký americký bourák, ve kterém bylo už pět lidí, ale ještě jsme se do něj pohodlně vešli. Jenomže když zjistili, odkud jsme, tak nás najednou vysadili, že jedou opačným směrem. Tady se opět projevil strach z komunistického státu. Naštěstí se tento strach projevoval minimálně, spíše byli lidé jen zvědaví. Dokonce se našlo několik lidí, kteří si přáli, aby byl v Turecku nastolen režim, podobný tehdejším v Nikaragui nebo na Kubě. Ale o tom jsme se raději nebavili, provokatéři mohli být všude, navíc v Turecku vojsko cca půl roku před naší dovolenou svrhlo pučem komunistickou vládu. V Bergamě jsme také navštívili místní archeologické muzeum.

Ze Somy jsme s paní Vančurovou také podnikli pěší tůru do okolí Somy, hlavně do krásných hor, tyčících se nad městem, ve kterých se těžilo hnědé uhlí pro místní elektrárnu. Při této tůře jsem málem vypustil duši, protože vedro bylo pro mne nesnesitelné, i když už bylo září a bylo prý už chladněji. V horách se nám podařilo najít několik kamenů se zkamenělinami otisků různých listů. Večer Vančurovi uspořádali malý večírek, na který pozvali zástupce dvou zahraničních firem – Rakušana a Fina – které dodávali na stavbu elektrárny řídící elektroniku a jiné komponenty.

img_03024.jpg

Zábava byla bezvadná, únava z výletu z hor ze mne spadla. Bylo to zřejmě i výborným jídlem, které připravila paní Vančurová. Mezi mnohými pochutinami jsme měli i chobotnicový salát, který jsme jedli poprvé v životě (snad ne naposledy). Maso chobotnice ulovil den předtím u moře Vančurův kolega, který byl také na večírku. Zeleninu na saláty, ovoce, několik druhů oliv jsme s paní Vančurovou nakoupili na místním tržišti, kde se nám protáčely panenky úžasem nad množstvím druhů a velikostí ovoce, zeleniny a koření, nabízeného na tržišti. Při večírku se Janě povedlo menší faux-pas, když tomu Rakušanovi chtěla říct, že on je fajnšmekr, doteď nevíme, jak se jí to povedlo, že mu řekla, že je švajnšmekr! Ale chlapík to pochopil a neurazil se.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396770  

 

 

IZMIR, KUSADASI, EFFES

 Ze Somy jsme odjeli autobusem do Izmiru. Bagáž jsme tentokrát nechali v úschovně na autobusovém nádraží, takže jsme se pohybovali lépe, než první den v Istanbulu. V Izmiru nebylo skoro nic, co by nás nějak více zaujalo, jedině Jana zahlédla pár koček a tak je vyfotila.

img_03039.jpg

Izmiru jsme pokračovali do Kusadasi, kde jsme prvně přespali jen tak pod širákem. Protože jsme se „ubytovávali“ až ža tmy, zalehli jsme jen pár desítek metrů nad silnicí, kterou jsme vyrazili ven z města. Na silnici nebyl sice moc velký provoz, ale z nedaleké byla od nás pár set metru přes menší mořský záliv, k nám doléhal stále hovor lidí, a tak jsem toho moc nenapsal. Mohli za to také určitě i ježci, kteří okolo nás stále pořádali pochodové manévry. Navíc – jak jsem si lehl na krosnu, aby v noci nezměnila majitele – mne tlačila duralová kostra krosny do žeber. K tomu jsme leželi na mírném kopečku a tak jsem stále mírně sjížděl dolů. Ráno jsme vstali okolo půl sedmé, šli jsme se vykoupat do moře na blízký poloostrov, na kterém byla restaurace, která mne rušila svými zvuky v noci ze spaní. Z Kusadasi jsme odjeli do Effesu. Tam byly vlastně zatím největší vykopávky, soustředěné na jedné velké ploše. Také zde je jakási – tehdy západoněmecká – firma, stavěl zpět do sloupů a zdí, prostě tak, aby to nebyly jen hromady kamení a trochu to pěkně vypadalo. Povedlo se jim pěkně postavit čelní fasádu městské knihovny, z velké části obnovili místní amfiteátr, kde se už pořádají různé slavnosti.

img_04010.jpg

Částečným obnovením sloupoví a zdiva vytvořili hlavní ulici vedoucí od amfiteátru až k městské knihovně.

img_04012.jpg

Před knihovnou jsme se potkali nějakým (západním) Němcem, který nás požádal o vyfotografování před vykopávkami. Mírně nás rozčílil tím, že nám řekl, aby byl vidět hlavně on, že to kamení tam ani nemusí být vidět. My jsme prostě nemohli přijet třeba za rok zrovna jako on.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396787 

 

 

SELČUK

 Effesu jsme se přecpaným mikrobusem přemístili do Selčuku, kde býval Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů světa. Jenže vykopávky na něm se teprve dokončují, stálo tam pouze torzo jednoho sloupu. Ve městě jsme se podívali do místního muzea, kromě jiných exponátů tam byla soška boha mužství a bohyně ženství, obojí zajímavě provedené. Pak jsme podnikli tůru na místní hrad, tyčící se nad městem. Šli jsme okolo zvláštních staveb, děravých polokoulí, jejichž účel jsme pochopili při bližším ohledání, byly to rezervoáry na vodu.

img_04023.jpg

Při výstupu jsme procházeli také okolo místní mešity, ze které právě místní kazatel halekal modlitby. Jenže ne tak, jak si člověk z různých mayovek a cestopisů představuje. Na ochozu mešity se nenacházel ten halekač, ale byly tam umístěny pouze výkonné reproduktory, které – jak jsme později zjistili – byly napojeny na zesilovač zn. TESLA! Prostě na naše výrobky jsme naráželi všude – v Istanbulu na obchod BOHEMIA-KRYSTAL, dále jsme tu potkávali v licenci vyráběné pick-upy zn. SKODA, také licenční motocykly ČZ. 

 

 

PAMUKKALE

 Ze Selčuku jsme odjeli do Denüzlü, kde jsme byli nuceni přespat na místním autobusovém nádraží, abychom druhý den mohli odjet do Pamukkale. Při nocování na tvrdých dřevěných lavicích v čekárně na nádraží jsme nenyli naštěstí obtěžování žádnými místními individui, protože pozdě večer je odtud vyhnala policejní hlídka, která nás také sice zkontrolovala, ale pak nám popřáli dobrou noc a odešli. A tak nás zase neokradli … Druhý den ráno jsme nasedli do autobusu, který nás vyvezl do Pamukkale. Pro moje zničená chodidla byla slast procházet se terasami naplněnými teplou minerální vodou, popraskané puchýře se mi propláchly, zbavily se zbytků hnisu a prachu, a tak jsem doufal, že od nich bude po zbytek dovolené pokoj.

img_04033.jpg

Po procházce vodními terasami jsme se šli podívat na zbytky termálních lázní a amfiteátru – Hierapolis. Pak jsme použili služeb místního hotelu – umýváren a WC, protože byly na rozdíl od jiných vybaveny po evropsku. Ne že by nám turecké vybavení WC moc vadilo, ale aspoň u mne platilo, že zvyk je železná košile. V prostoru mezi budovami byly zřízeny bazény, kterými protékala termální voda. Byli bychom se vykoupali, ale nebyli jsme hoteloví hosté a tak jsme měli smůlu. Z Pamukkale jsme se vrátili do Denüzlü. Prošli jsme městečkem, nebylo z nejhezčích, spíše ošklivé. Koupili jsme nějaká semínka a slané oříšky do autobusu. Autobusem jsme odjeli do Ortrokasi, kde jsme přestoupili na autobus do Bodrumu.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396800  

 

 

BODRUM

 Do Bodrumu jsme dorazili už za tmy, a tak jsme si začali rychle hledat nějaký nocleh. Nějakou dobu jsme bloudili okolo plných restaurací, které nás marně lákaly vůní připravovaných jídel. Pak jsme narazili na novostavbu – zřejmě hotelu. A tak jsme do ní zapadli.

img_04039.jpg

Všimli jsme si sice budky hlídače, ale neviděli jsme žádné známky života. Vylezli jsme po schodech do druhého patra, rozbalili karimatku, prostěradlo a spacák a zalehli jsme. Jenže ve chvíli, kdy jsme už začínali usínat, uslyšeli jsme na schodech blížící se kroky. Přišel kluk, asi tak stejně starý jako my a něco se nás turecky ptal. Samozřejmě jsme mu nerozuměli, ale naše skrovná zásoba angličtiny a němčiny nám postačila k tomu, abychom se domluvili. Zeptal se nás, odkud jsme a co tam chceme. Vysvětlili jsme mu, že jsme chudí studenti z Československa, kteří nemají na hotel a chtějí tady přespat. Naštěstí ten kluk byl také študák, který si přes léto přivydělával jako hlídač na té stavbě. Popřál nám dobrou noc a odešle. A tak jsme se docela pohodlně vyspali, ráno nás probudili dělníci, přicházející na stavbu. Rychle jsme se sbalili, oklepali ze sebe prach a vypadli odtud, aniž si nás někdo všiml. Došli jsme do místního přístavu a na lavičce na molu jsme posnídali. Dojedli jsme zbytek uheráku, k tomu jsme přikusovali mírně nazelenalý zbytek českého chleba, ale řekli jsme si, že plíseň je zdravá – a jak nám ten chleba chutnal. Žebral u nás nějaký pes, hodili jsme mu kousek chleba, ale jemu nějak nešmakoval, očuchal ho a znechuceně odešel. Po snídani jsme zůstali ještě chvíli sedět, najednou jsme slyšeli, jak někdo volá česky na dítě, aby neupadlo. Viděli jsme mladé manžel s malým klukem, a tak když okolo nás procházeli, tak jsme je slušně česky pozdravili, cože je dost polekalo. Po chvilce hovoru bylo pro všechny největší překvapení, že známe Vančurovy ze Somy, protože tihle mladí na té stavbě pracovali. No a tady v Bodrumu byli jen na dovolené. Pak jsme popadli bagáž a vydali se na průzkum města. Došli jsme k nějakým kasárnám, raději jsme se jim vyhnuli a šli jsme ven z města do přírody, kde jsme našli nějaké otvory ve skalách. Do jednoho z nich jsme vlezli, byla to taková jeskyňka, z ní se nám povedlo udělat i pěknou fotku křižáckého hradu v Bodrumu.

img_05011.jpg

Hrad postavili křižáci i z kamenů, ze kterých byl postaven další ze sedmi divů světa – Mauzoleum v Halikarnasu. Také proto vykopávky nejsou moc velké, my jsme se na ně podívali a vyfotili si je jen přes plot. Také jsme byli v místním amfiteátru, který také postupně rekonstruují jak z původního, tak nového materiálu.

img_05012.jpg

Po návštěvě hradu mi bylo Janou povoleno koupit si půllitřík místního piva, vyráběného v licenci firmou Tuborg. To mne vzpamatovalo na další trmácení se městem, kde už jsme toho moc zajímavého neviděli. Večer jsme autobusem odjeli do Marmaris. 

 

 

MARMARIS

 V autobusu do Marmaris s námi jel jeden mladý západní Němec, se kterým jsme po příjezdu – opět pozdě večer – šli hledat nějaký nocleh. Našli jsme ho poblíž pláže, ale také poblíž nějakého potoka, protože jsme měli v noc velké problémy s komáry. Já jsem ráno poněkud otekl, ale to bylo i po nadměrném pobytu na slunci den předtím. Takže jsem pak ležel na pláži pod slunečníkem, abych si to ještě více nezhoršil. Nějaký místní výběrčí po nás chtěl sice asi poplatek za používání slunečníku, ale u nás prostě neuspěl. Protože jediné co jsem si doma zapomněl, byly plavky, tak jsme se je snažili sehnat. Ale ani v tom „prohnilém kapitalismu“ na mne plavky nebyly. A tak jsem se koupal a opaloval jen ve slipech. Při shánění plavek jsme narazili na malý obchůdek s textilem a koženým oblečením, kde se Janě zalíbilo tričko upletené z různobarevných proužků kůže. Jenže cena se nám zdála moc vysoká a tak Jana začala tvrdě smlouvat. Tím si Jana získala obchodníka natolik, že nás pozval na din s pár kapkami šťávy z mandarinky. Potom Janě půjčil rtěnku, musela si namalovat rty, obtisknout je na jednu stěnu obchodu a podepsat se k tomu. Podobných obtisků rtů a podpisů už tam byly desítky.

img_05016.jpg

Také nám ukázal tlustý sešit, kde měl zapsané adresy zákaznic z celé Evropy i s pohlednicemi, které mu po dovolené zaslaly. V Československu měl v té době další dvě zákaznice, které u něj nakoupily. Těch panáků bylo nakonec více, další už nalévala Jana coby barmanka. Pak nás pozval na večeři s jeho přáteli, což jsme neodmítli. Do večeře jsme se procházeli po Marmaris, v půl sedmé jsme měli sraz s Thomasem (západní Němec, s kterým jsme přespali u pláže), šli jsme s ním do penzionu na ryby. Pak jsme si s ním šli ještě sednout k moři, my jsme si na jeho účet dali coca-coly, on si dal pivo. Předtím jsme si ještě stihli koupit lístky na loď, která nás druhý den měla odvézt na Rhodos. Pak jsme došli k našemu známému prodavači di obchodu, uložili jsme si k němu bagáž, a převlečeni do našich „nejlepších věcí“ jsme s ním šli na večeři. Byli jsme pozváni do jedné místní restaurace, kde servírovali jídla typická pro tureckou kuchyni. Pamatujeme si jen na polévku – byl to silný drůbeží (kachní) vývar, plavaly v něm i kousky masa i s kůží, na které byly vidět póry po peří. Jedli jsme raději jen čistý vývar, kdežto Turci jedli všechno. Polévku si silně kořenili, také do ní nalili panáka rakije. Já jsem to také zkusil, Jana ne, později toho litovala. Pak jsme šli k jednomu z těch lidí do jeho domu, kde připravili tabuli z ovoce, zeleniny, sýrů, apod. Samozřejmě nescházel alkohol, bohužel opět jen jejich rakija, která se nedala moc pít, když na ní není člověk moc zvyklý. Navíc jsem měl přeci jen obavy, aby se nám (spíše Janě) přeci jen něco nestalo, a tak jsem byl nechutně střízlivý a cítil jsem se mezi ostatními blbě. V rámci našich jazykových znalostí jsme se s ostatními bavili. Jana si na půjčením walkmanu (do vody) pouštěla hudbu. Já jsem nakonec také něco vypil a dostal se trochu do nálady a začal se i více bavit. Jeden ten Turek byl důstojník jejich armády, byl z Istanbulu, a tak jsme se spolu bavili i o fotbalu, protože si pamatoval, když v Istanbulu hrála Bohemka. Celkem to bylo u nich příjemné, nedošlo k ničemu, čeho jsem se obával. Vysvětlili jsme si i jejich tehdejší politickou i ekonomickou situaci před a po vojenském převratu (cca půl roku před naší dovolenou). Mohli jsme tam i přespat, ale byli jsme dohodnutí s tím obchodníkem, že přespíme u něj v obchodě, abychom měli blíž do přístavu. A tak jsme se se okolo třetí hodiny ranní rozloučili a šli jsme zpět. Okolo nás kokrhali kohouti a my šli teprve spát. Zatímco já s Janou jsme se uložili na patře nad obchodem ke spánku (Jana v posteli, já na podlaze na karimatce hned u schodů jako hlídací pes), ostatní dole v obchodě ještě popíjeli. Přesto jsme usnuli, já dost tvrdě, protože jsem vůbec necítil, že náš známý přese mne přelezl a šel spát do své postele.

Ráno jsme se okolo sedmé hodiny probudili, šli probudit hostitele, aby nám pak odemkl obchod, nám dalo dost práce. Ale měl bezva náladu, ještě nám uvařil i čaj. Jana podstatnou část rána proseděla na WC, měla nadýmání – zřejmě z té výborné kachní polévky, podobné potíže jí držely i na lodi cestou na Rhodos. Asi si do té polévky měla také dát panáka rakije. Při cestě do přístavu jsme ještě v jednom obchůdku za zbývající turecké liry zakoupili pro mne suvenýr z Turecka – plechový bubínek, abych měl na co – po návratu domů – bubnovat na fotbale. Viděl jsem ho totiž v Istanbulu u lidí, kteří šli z fotbalu, tak jsem prostě neodolal. Protože do odjezdu lodi nám ještě zbýval čas, přebalili jsme celou mou krosnu, aby bubínek nepřišel k úhoně. No a pak jsme se po pasovém odbavení konečně nalodili na naši loď. A za chvíli jsme už viděli jen vzdalující se pobřeží Turecka, ze kterého jsme viděli jen málo, ale bylo nám tam fajn.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396826  

 

 

RHODOS

Asi po hodině a půl jízdy lodí jsme dorazili na Rhodos. Spolu s námi byl na lodi náš známý Němec, který jel na Rhodos hledat svou sestru, která tam měla být na dovolené.

img_05020.jpg

Po celním a pasovém odbavení ze strany pečlivých Řeků (přeci jen jsme přijeli z Turecka) jsme si dali zavazadla do místní úschovny a vyrazili do města. První, po čem jsme se začali shánět, byla další doprava na Krétu. Zjistili jsme, že loď jede až druhý den večer, tak jsme si na ní hned koupili lístky. Pak už jsme si stačili prohlédnout jen malou část města, prošli jsme se i na hradě. Potom jsme se vrátili pro naší bagáž, abychom si vzali věci na přespání a něco málo k jídlu na snídani. Podařilo se nám najít klidný koutek poblíž přístavu u věží větrných mlýnů, kde jsme v pořádku na rozložených papírových bednách a naší karimatce přespali. Druhý den v 7:00 jsme vstali, šli do úschovny přebalit bagáž, vzali jsme si jen Janin kletr s karimatkou, foťáky a pitím a vyrazili do města. Šli jsme pěšky na Rhodoské divadlo, stadion, přešli jsme na druhou stranu města na veřejnou pláž, kde jsme se přes tři hodiny opalovali (Jana jako většina ostatních ženských „oben ohne“) a koupali se v moři. Z pláže jsme se vrátili přes starý hrad, kde jsme koupili pár pohlednic (některé za „pět prstů“), stejně jako vázičku, talířek i sošku. Odtud jsme se vrátili do přístavu, vyzvedli jsme si z úschovny bagáž a šli čekat na naší loď. Jenže už jsme nebyli v Turecku, dostali jsme se na řecké území a tady už to tak dobře všechno nefungovalo. Proto naše loď přistála o několik hodin později. Před čekáním na příjezd lodě jsme se stihli na nedaleké pláži ještě vysprchovat a umýt si hlavu.

Loď měla přijet v osm večer, přijela až půl hodiny po půlnoci. Jana většinu této doby v klidu prospala. Spolu s námi na loď nastoupili většinou mladí lidé. Spali jsme uvnitř asi až do šesti do rána. Když jsme se ráno probudili, vzali jsme bagáž a šli se nasnídat ven na palubu. Podél nástaveb byla pohodlná umělohmotná křesla, kde jsme se usadili, otevřeli si konzervu šunky a pěkně jsme si ji vychutnávali. Kromě pobytu v Somě jsme stále jedli na střídačku ob den buď konzervu hovězího, nebo vepřového ve vlastní šťávě a nastudeno. Než jsme dojeli na Krétu, loď měla několik zastávek na dalších ostrovech (Karpathos, Kassos, Siteča). Slunce pálilo, uvnitř lodi bylo hrozně, tak jsme se raději opalovali na palubě, z reproduktorů vyhrávala řecká muzika.  

 

 

KRÉTA

Vylodili jsme se v Agios Nikolaos okolo šesté hodiny večer, na místní pláži jsme se po celodenním slunění se na lodi vykoupali v moři. Málem jsem si tam urazil palec u nohy, dno tam bylo kamenité, člověk musel doplavat co nejblíže ke břehu a pak opatrně vylézt na břeh. Autobusem jsme dojeli do Matie, po procházce městem jsme se za tmy utábořili v parčíku u nějakého hotelu u moře. Ve městě jsme si koupili láhev vína a jejich bílý chleba, otevřeli si k tomu paštiku ze zásob, prostě jsme si udělali pěkné noční posezení. Ráno jsme ke snídani dopili zbytek vína, šli se vykoupat do moře, ve sprchách na pláži před hotelem jsme se umyli, i když nám tam nějaký člověk vysvětloval, že jsou jen pro hotelové hosty, ale přišel už pozdě. Popadli jsme zavazadla a šli jsme za město stopovat. Nějaký chlapík s pick-upem nás vzal až do Heraklionu, po krátké prohlídce přístavu jsme se městským autobusem přemístili na Knossos. Zde jsme prošli celý Minouv palác, prohlédli si zbytky nástěnných maleb. Pak jsme se autobusem vrátili zpět do města, kde jsme se byli podívat v archeologickém muzeu. Naštěstí pro nás jsme platili jen poloviční vstupné, jinak to byly pěkné pálky, jenže co to bylo pro turisty ze západní Evropy.

img_07009.jpg

 

Poté jsme odjeli autobusem do Gortis, prohlédli jsme si místní zříceniny a vykopávky, také jsme si natrhali trochu fíků a vinných hroznů. Odtud jsme stopem dojeli do Míros, odtud opět stopem do Mataly, tentokrát na korbě náklaďáku se dvěma Poláky. Jízda na náklaďáku byla hrůza, silnice na Krétě nebyly nic moc, a tak jsem měl několikrát pocit, že vystupuji za jízdy. Řidič nás vysadil kus cesty před Matalou, a tak jsme museli jít ještě cca 15 minut pěšky. Chudáci Poláci šli spát do placeného campingu, my jsme se utábořili vedle campingu poblíž party západních Němců, kteří nás hned solidárně upozornili, že se tady v noci krade. Přespali jsme poblíž plotu campingu, jehož sociální zařízení jsme stejně používali. Druhý den jsme se opalovali a koupali, byly nádherné vysoké vlny. Chodili jsme se koupat na střídačku kvůli hlídání našich věcí. Jana přeprala ve sprchách nějaké naše oblečení a vysprchovala se, já se také k večeru skočil se odsolit. Také jsme si vyměnili dolarové cestovní šeky za drachmy, chtěli jsme to udělat hned po příjezdu do Mataly, ale všechny (asi 4) banky a směnárny už měly zavřeno. Jana koupila na večer láhev Ouza, které nám už v Praze chválil jeden náš spolužák ze základky. Jana se pak odešla projít po nedalekých skalách, kde v jeskyních kdysi dávno bydleli lidé, po kterých tam zbyly nástěnné kresby. Večer jsme se usídlili u podezdívky plotu campingu, otevřeli konzervu luncheonmeatu, k němu jsme začali popíjet to Ouzo. Spolužákovi Doubkovi v tu chvíli muselo zvonit v uších a musel škytat, jak jsme na něj vzpomínali a chtěli ho mít po ruce. Ouzo totiž nebylo nic jiného než obyčejná rakije. Kdyby byla Jana koupila nějakou dražší, možná že by byla chutnější, kdo ví. Ale tenkrát jsme se dohodli, že budeme minimálně utrácet za jídlo a pití. Proto jsme s sebou měli zásoby jídla a prášků do vody. A tak jsme se pěkně sťali řeckým Ouzem, že jsem se při ukládání ke spaní musel pohybovat jen po čtyřech, protože jsem se silně motal. Druhý den jsem měl tak strašnou kocovinu, jako ještě nikdy. Cokoliv jsem včetně prášků dostal do žaludky, bylo za chvíli opět s námi. Okolo půl jedenácté jsme odjeli autobusem na Faistos, protože mi bylo pořád hodně zle, ani jsme nešli dovnitř, protože jak si pamatuji, prohlížená místa byla na nepříjemném kopci. Odtud jsme šli v pěkném vedru do asi 3 km vzdáleného místa AgiaTriada. Pak odtud asi 2 hodiny pěšky nádhernou přírodou na silnici, kde jsme se marně snažili stopovat. A tak jsme došli až na zastávku autobusu, kterým jsme se vrátili zpět do Hearklionu. Prošli jsme ještě trochu město, zastavili jsme se u sochy El Greca a došli jsme do přístavu, kde jsme se nalodili na loď do Atén, která před sedmou hodinou večer vyplula z přístavu. Mohli jsme sice spát uvnitř lodi, ale tam dělali Řekové dost rámus, a tak jsme šli raději spát na palubu. Tam Tam jsme se potkali s nějakými Čechy, kteří do Atén dojeli vlakovým zájezdem od ČSD z Prahy, pak měli zaplacený zájezd na Krétu. Teď se vraceli zpět na vlak do Atén. I když vlastně neplatili – kromě cesty lodí – dopravu, tak jsme jim to ani nezáviděli, protože oni měli vše předem naplánováno, kdežto my jsme byli páni svého času – pravda omezeného platností výjezdní doložky.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396850  

 

 

PELOPONÉSKÝ POLOOSTROV

Po příjezdu lodě do Pirea jsme prošli blízké okolí přístavu, pak jsme městským autobusem zdarma dojeli do Daphni, kde jsme si prohlédli zdejší baziliku. Já jsem si tam převázal svá znovu zrasovaná chodidla, jenže to šlo špatně, náplast byla malá na velikost puchýřů …  Stopem jsme po dálnici odjeli jen do Kinely, pak nám už nikdo nechtěl zastavit. Proto jsme došli na zastávku busu, který nám ale stačil ujet a tak jsme byli nuceni použít služby řeckých železnic. Vlaky sice měli zpoždění jako u nás, ale kam se hrabaly naše vagóny na řecké, jak výbavou, tak pohodlím. I ve druhé třídě byla sklopná sedadla, v každém vagónu byl malý bufet, jeho služeb jsme ale nevyužili. Vlakem jsme dojeli do Korintu. 

Když jsme přejížděli vlakem korintský průplav, chtěla si ho Jana vyfotit, ale jako na potvoru se jí zasekl fotoaparát. Pak jsme autobusem odjeli na starý Korint, ale vyfotili jsme si vše raději zvenku. Potom jsme šli pěšky na dálnici, kde se nám po delší době podařilo stopnout Renaulta 4, ve kterém po Řecku cestovali dva mladí Francouzi, kteří nás dovezli až do Nauplionu. Pozvali nás také na večeři, ale my jsme toho nevyužili. Ani jsme si nestihli prohlédnout místní hrad, protože než bychom vystoupali nahoru, nestihli bychom začátek poslední prohlídky. Chvíli jsme poseděli na břehu moře, pak jsme se vydali na stop zpět na sever Peloponésu. Zastavila nám nějaká paní s dodávkou a dovezla nás až do Argosu. Protože jsme tam dorazili až večer, než jsme našli nějaké místo k přespání, tak už byla tma. Ulehli jsme na nákladní rampě nějakého skladiště, protože jsme byli dost utahaní, okamžitě jsme usnuli. Z blízké zahrady na nás dlouho štěkal nějaký pes, který nás cítil. Když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že ležíme u skladiště nějakých umělých hnojiv, ale zrovna to místo, které Jana v noci vybrala, bylo relativně nejčistější. Přesto jsme se dlouho oprašovali. Podařilo se nám stopnout auto, které nás dovezlo do Mykén. Prohlídka Mykén nás nadchla, spolu s nějakým Angličanem a Němci jsme za světla jejich baterek slezli po sešlapaných schodech dolů do studně, vytesané do skály. Při prohlídce Mykén jsme potkali zájezd Čedoku, chudáci měli na prohlídku jen půlhodiny, za kterou si nemohli stihnout nic pořádně prohlédnout. Byli by nás vzali busem zpět do Atén, ale my jsme nechtěli takhle spěchat. Po prohlídce jsme došli za město na dálnici, kde nám zastavil chlápek s dodávkou. Vyklubal se z něj prodavač pouťových balonků, který nás zavezl až do Atén.  

 

 

ATÉNY

Přijeli jsme zrovna v době polední siesty, kdy bylo všude zavřeno. Vydali jsme se na prohlídku města, našli jsme vlakové nádraží, kam jsme si do úschovny dali moji krosnu s většinou našich věcí. S sebou jsme si vzali jen Janin kletr s věcmi na přespání. Koupili jsme si láhev vína a bílý chléb, vylezli jsme na jeden z aténských vrchů Likavitos, odkud byl krásný rozhled na Atény. Po konzumaci obou pochutin jsme si našli místo na přespání a zalehli jsme.

Ráno byl pohled na Atény lepší než v noci, kdy jsme viděli vlastně jenom spoustu různobarevných světel v ulicích pod námi. Vydali jsme se na Akropoli, výstup po schodech nahoru v poledním vedru byl krušný. Prohlédli jsme si Akropoli, byli jsme také v místním muzeu vykopávek.

img_08018.jpg

 

Na celé Akropoli se hodně stavělo, opravovalo, všude samé lešení. Na rozdíl od našich staveb (třeba i na Hradčanech) používali jen elektrické kompresory, které nebyly skoro slyšet a už vůbec ani cítit. Poté jsme pod Akropolí také navštívili místní záchodky, kde se bohužel muselo platit, jenže když se chce, tak se musí. Po další prohlídce města jsme došli na nádraží pro jídlo z krosny a vyrazili jsme na prohlídku večerních Atén. Koupili jsme si znovu červené víno a „plašmušky“ (ještě si tak vzpomenout, co to bylo). Sedli jsme si v parku, u jedné sochy jsme jedli a popíjeli, zajímal se tam o nás nějaký toulavý pes. Pak jsme se byli podívat na náměstí Sintgma, kam jsme dorazili asi po hodině toulání městem. Na náměstí u památníku neznámého vojína stojí stráže ve starých řeckých uniformách. Přišli jsme právě včas na střídání stráží, při provádění všech úkonů bylo znát, že vojáci mají všechny pohyby perfektně nacvičen. Dupání dřeváky zazní ve stejný zlomek vteřiny, byl to krásný nezapomenutelný zážitek.

img_08029.jpg

 

Pak jsme šli do kina, chtěli jsme zajít na nějaké porno, ale špatně jsme si zapamatovali kino, nakonec jsme viděli strašnou kravinu – příběh lesbičky a jejího milence. Ještě že nám zbylo trochu vína, aspoň jsme si tím zpříjemnili zbylý čas v kině. Po kině jsme si šli najít místo na přespání. Došli jsme do Areo parku, jednoho z mnoha aténských parků, našli jsme větší neprůhledné křoví, kde jsme nakonec přespali. Jana byla druhý den ráno trochu zmrzlá, v noci nebylo nejtepleji, tak měla trochu prostydlé prsty. Po skromné snídani v parku jsme se vydali na naše velvyslanectví požádat o prodloužení mé výjezdní doložky. Našli jsme autobus, který nás zavezl do čtvrti, kde bylo sídlo velvyslanectví.

img_08031.jpg

 

Samozřejmě, že jsme jeli jako vždy zadarmo (vždy, pokud to šlo). Po – víc jak hodinovém - čekání se konečně dostavil náš konzul, ale než jsme přišli na řadu, tak to ještě nějakou chvíli trvalo, protože konzul vyřídil dříve lidi, kteří přišli až po nás, ale pozdravovali ho od nějakých známých. Klasický český úřad. Pak jsem s výmluvou na mé – vymyšlené – střevní onemocnění v Turecku ukecal konzula, aby mi prodloužil platnost výjezdní doložky. Chtěl jsem o týden, nakonec mi ji prodloužil jen o 3 dny a musel jsem za to zaplatit dost nekřesťanské peníze. Těm lidem před námi doložky prosloužil o dva týdny – prostě známé musí mít člověk i v zahraničí.

 

holasovo.zonerama.com/Album/396865  

 

 

DELFY, METEORA, SOLUŇ, VÍDEŇ

Atén jsme dojeli vlakem do Levadie, odtud jsme dojeli stopem do Delf. Jelikož jsme přijeli až k večeru, nestihli jsme už prohlídku vykopávek, tak jsme vyrazili na prohlídku města. Při ní jsme narazili na český autobusový zájezd, dali jsme se s těmi lidmi do řeči, díky tomu jsme nakonec došli s nimi k nim do hotelu, kde jsme se vykoupali ve sprše. Pak jsme s nimi poseděli, vyprávěli jsme ji, kde jsme zatím byli a co jsme zažili. Byli moc fajn, kvůli nám otevřeli láhev tuzemáčku, to jsme si dali do nosu! Nabízeli nám, že nás druhý den ráno vezmou busem do Meteory, kam jsme se sice také chystali, ale protože jsme ještě neviděli Delfy, museli jsme tuto skvělou nabídku odmítnout. Protože jsme seděli a kecali s mladšími lidmi ze zájezdu, tak nám docela záviděli, že nejezdí tak jako my, protože všude mají málo času na prohlídky míst, kam je zaveze bus, když je jim v busu horko, tak kvůli starším lidem nemohou otevřít okna apod. Po několika příjemných hodinách posezení jsme se rozloučili a šli jsme hledat za město nějaké místo na přespání. U nich v hotelu bylo málo místa, jinak by nás tam nechali i přespat. Nakonec jsme skončili na louce pod silnicí, kam na nás nebylo vidět. Byli jsme hodně unavení, tak jsme brzy usnuli. Protože jsme ale byli už v horách, tak nás v noci probudila dost nechutná zima, přímo strašná. Co nejvíc jsme se k sobě přitiskli a zabalili se do spacáku, aby neutíkalo moc tepla. Když jsme se ráno po sedmé hodině probudili, byli jsme oba promrzlí na kost, doteď nechápu, že jsme to ani nachlazením tenkrát vůbec neodnesli. Já jsem musel vstát a jít se rozhýbat, abych se trochu zahřál. Zrovna začalo vycházet slunko, které naštěstí hned pěkně hřálo. Když jsme se rozhlédli okolo míst, kde jsme přespali, dost jsme se divili, jak se Janě – už podruhé – podařilo najít relativně čisté místo na přespání. Všude okolo nás byly spousty papírů, konzerv, plastových lahví, prostě odpadků po davech turistů. Mezi těmi odpadky se nám prostě nechtělo ani posnídat, tak jsme se rychle sbalili a vyrazili do města. I když bylo brzo horko, Jana zůstala skoro do poledne navlečená do svetru a dlouhých kalhot, protože byla ještě z noci promrzlá.

img_08041.jpg

 

Po prohlídce muzea a věštírny jsme se vydali na stopa. Chytli jsme auto do Levadie, odtud jsme jeli vláčkem do Palea Forsailis, kde jsme přestoupili na další do Kalamaky. Na nádraží v Kalamace jsme se seznámili s dvojicí Němců, se kterými jsme se vydali do (podle nich) blízkého kempu, který jsme ale nenašli. Němcům jsme se chtě-nechtě ztratili a šli jsme najít nějaké klidné místo na spaní. Našli jsme ho na nějakém statku, kde jsme zalehli na slámě. V noci byla stejná zima jako v Delfách, ale výhod byla, že jsme nespali na holé zemi ale na slámě. V noci mi z kapsy do slámy vypadl můj vystřelovák, přišel jsem na to až druhý den, kdy už jsme byli pěkný kousek od místa přespání. I když jsme se vrátili, nůž jsem v té vrstvě slámy nenašel. Škoda, zažil se mnou hodně cest během čtyř let, co jsem ho vlastnil. Vyrazili jsme pěšky nahoru do Meteory, bylo to pěkné převýšení, ze kterého se mi předem dělalo špatně. Naštěstí se nám podařilo stopnout nějaký pick-up, ale jeho řidič nám řekl, že vezme do auta jen jednoho z nás. S Janou jsme se rychle dohodli, že vyjedu nahoru s bagáží a počkám tam na ní. Nasedl jsem, když jsme se rozjeli, zeptal se mne řidič - starší Řek lámanou němčinou, jestli jsem Němec. Když se dozvěděl, co jsme zač, najednou prudce zabrzdil a zacouval zpět k Janě, aby si také nastoupila. Nějak neměl rád Němce, asi od druhé světové války. Vyvezl nás asi do dvou třetin převýšení, kde se nám po chvilce podařilo stopnout nějakého Poláka, který nás dovezl až k jednomu z klášterů v Meteoře.

img_09017.jpg

 

Nahoru do kláštera jsme museli vystoupat po spoustě strmých a sešlapaných kamenných i dřevěných schodů, ale stálo to za to. Na prohlídku kláštera se musela tentokrát Jana obléct do mnichy zapůjčené sukně, zřejmě jim vadily lepé tvary jejích nohou a pozadí, zdůrazněné přiléhavými džínsy. Po sestupu po těch samých schodech, který nám trval déle než výstup, jsme půlku cesty z hory absolvovali s tím samým Polákem, zbytek jsme sešli pěšky. Jana mi pak popřála k mému svátku, na který jsem úplně zapomněl. V Kalamace jsme si koupili dvoulitrovou láhev červeného vína a bílý chléb, část těchto pochutin jsme snědli hned na nádraží při čekání na vlak do Soluně. Při procházce Soluní utrácíme poslední drachmy za jídlo a zbytečnosti. Dooslavili jsme můj svátek na jednom parkovišti, dopili jsme víno i kolu, trochu pojedli. Po desáté večer jsme se vrátili na nádraží, s několik mladými lidmi (většinou študáky) okolo jedenácté ulehli ve spacácích v nádražní hale poblíž nějaké zavřené cestovky na kamennou podlahu nádraží a usnuli.

 

img_09022.jpg

 

holasovo.zonerama.com/Album/396879

  

CESTA ZPĚT DOMŮ PŘES VÍDEŇ

Ve 4:15 jsme se probudili, ve 4:50 nám měl jet vlak SoluňBělehradZáhřebVídeň, na který jsme měli už z Prahy koupené lístky. Měl samozřejmě „menší“ zpoždění, odjeli jsme až v 6:00. V kupé jsme seděli se samými Jugoslávci, kteří nám nabídli jídlo, když zjistili, že po nich mírně hladově koukáme, protože nám na cestu do Prahy zbyla poslední konzerva. V Zábřehu jsme museli přestoupit do jiného vagónu, ve kterém jsme museli stát a později ležet na podlaze chodbičky vagónu až na hranice, kde vystoupila většina lidí. Zalezli jsme do kupé 1.třídy, roztáhli sedadla na celou plochu kupé a uložili se ke spánku. Později k nám přistoupil jeden Jugoslávec, nějaký hudebník, který jel hrát do Vídně. Také si ho na hranicích pořádně podali Rakušáci, jestli má pracovní povolení a vízum. Do Vídně jsme dorazili před osmou ráno, z nádraží jsme za pár drobných šilinků zavolali mým známým, aby nám řekli, jak se k nim nejlépe dostaneme. Byli dost překvapení, že se vůbec ozýváme, prý s tím nepočítali, přestože jsem jim psal, kdy asi přijedeme. Protože prý odjížděli na dovolenou, strávili jsme u nich jen něco přes jeden den a noc. Pořádně jsme se u nich vykoupali, já se po delší době zase oholil. Také mi paní domácí pořádně ošetřila mé celoplošné puchýře na chodidlech. Nechal jsem u nich 5 barevných filmů s tím, že mi je nechají vyvolat a udělat z nich fotky. To jsem asi neměl dělat, ale o tom až později. Druhý den odpoledne jsme museli ale vypadnout. Já jsem si od nich ještě zavolal p.Brožákovi (redaktorovi Krajanských listů), jestli nemá někoho na naší ambasádě, protože mi už končila platnost výjezdní doložky. Řekl mi, ať se jeho jménem odvolám na našeho konzula, že mi určitě vyhoví. A tak jsme se vydali na ambasádu, kde se mi po dvou hodinách čekání podařilo vnutit se ke konzulovi. Brožákovo jméno naštěstí fungovalo, dokonce tak dobře, že mi doložku prodloužil zadarmo. Chtěl sice zaplatit, ale neměli jsme ještě cestovní šeky vyměněné za šilinky. Pak jsme přepadli Janiny známé – Šustrovi, u kterých jsme našli další útočiště pro pobyt ve Vídni, bylo nám u nich moc fajn. Byli jsme s nimi jejich mercedesem na nákupu ve vídeňském předměstí v jednom velkém nákupním centru. Ačkoliv jsem byl trochu zvyklý na „kapitalistické pozlátko“, tohle středisko mě tenkrát tak trochu vzalo. Po celé tři dny našeho pobytu ve Vídni jsme sháněli pro mne nějakou hi-fi věž, nakonec jsme koupili něco od PHILIPSE, včetně sluchátek a stojanu. Šustr za mne zatáhl taxíka, kterým jsme odvezli všechny bedny k nim domů. Protože jsem měl o 3 kratší platnost výjezdní doložky než Jana, tak jsem jako poctivý blbec odjel i dříve domů. Mělo to zase výhodu v tom, že Jana aspoň vyzvedla vrácenou daň z ceny té hi-fi věže a mohla mi z toho ještě koupit kalhoty a svetr.

img_09025.jpg

 

Já jsem si mezitím užil na našich hranicích extempore s našimi „milými“ celníky a pasovými úředníky. Byli totiž na dalšího blbce, který se vracel domů tak „příjemní“, vadilo jim totiž, že jsem se vrátil do Čech o půlhodiny později, než mi platila doložka. No a mne nenapadlo nic jiného, než jim říct: „Člověk se těší po měsíci cestování domů, kdyby věděl, jak ho uvítají, taky se snad ani raději nevrátil!“ Po tomto proslovu jsem byl vyzván k tomu, abych si vzal všechny své věci a vystoupil v Břeclavi z vlaku. Tam jsem byl nahnán na osobní prohlídku a prohlídku všech věcí. Krosnu jsem jim odmítl sám ukázat, a tak byli nucení z ní vytahat spoustu špinavého, propoceného a nevoňavého oblečení, ve kterém se hrabali a hledali bůhví co, což mě dost pobavilo. Navíc byli tak inteligentní, že mi do celní průvodky nenapsali k hi-fi věži i reprobedny, takže jsem pak v Praze při odhadu soudním znalcem vydával věž za výprodejové nekompletní zboží, díky tomu jsem pak zaplatil i nízké clo. Ještě se vrátím k vyvolání barevných filmů a fotek u mých známých ve Vídni. Prý je nechali vyvolat a poslali mi je do Prahy poštou. Bohužel mi nic nedorazilo, zřejmě někde celníci na poště zaúřadovali a po kontrole balíčku ho nechali zlikvidovat, zřejmě ze vzteku, že někdo měl krásnou dovolenou, tak ať na ní nemá žádné fotky. Ještě že jsem fotil i na černobílé kinofilmy, tak mi většina fotek – kromě barevných z Kréty – zůstala.