Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výjezd snů aneb vždycky jsme s vámi!

Vzpomínky Libora Potěšila

Okolo 5. 1. jsem se na internetu dočetl, o možnosti letět za „Klokany“ na soustředění do Turecka. Kapacita byla malá a času na rozhodnutí taky málo. Toho večera jsem dorazil domu z práce, celý rozzářený jsem vběhl do pokoje a řekl „Nepoletíme do Turecka?“  Odpověď zněla „V létě?“ Řekl jsem „Teď v lednu za Bohemkou.“ Přítelkyně začala váhat a já měl jasno – LETÍME! Zbývalo jen vyřídit pasy, zkontaktovat Michala Holase, vyplnit přihlášky, zaplatit a jen už se těšit.

Pátek 29. 1.

Sraz jsme měli na letišti VH v 8:05. Já s Aničkou jsme potkali Michala už na metru, tak jsme vyrazili směr letiště. Tam jsme potkali Frantu a ejhle první komplikace. Franta byl totiž hlavní organizátor a s ledovým klidem nám oznámil, že neletí, protože musí do práce. Pěkně nejen ve mně hrklo, ale hned na to nám řekl, že má letenky přebukované a že dorazí v sobotu ráno kolem čtvrté ráno.

Došli jsme k McDonaldu, kde byl oficiálně sraz. Tam už čekal gang Bulíčků - starší Martin a jeho syn Lukáš. Tím jsme byli už kompletní. Dali jsme si kafe a šli se odbavit. Lety byly únavné, ale vše dopadlo na výbornou, až na transfer do hotelu, který nepřijel včas. Ale Franta ho ještě z Prahy v hotelu popohnal.

Okolo 19:30 jsme se konečně dostali na hotel. Mohu za všechny říci, že jsme byli uneseni jeho krásou. Došli jsme na recepci, kde nás ubytovali. Pokoje paráda, jen jsme nepochopili okno mezi koupelnou a ložnicí. Pokoje jsme měli v 6. patře vedle sebe, hráči byli ve druhém patře. Vydali jsme se na večeři.  Po cestě jsme potkali u kulečníku Rafaela Acostu a Jhona Mosqueru, necelou minutku jsme dívali, jak jim to jde a Martin utrousil „Fotbal vám jde líp“ naštěstí to neslyšeli :-)

Turecká kuchyně byla výborná. Po večeři jsme šli na lobby bar, kde byla zhruba polovina týmu. Pivečko a rozhovory s Petrem Čogleym, Daliborem Slezákem i panem Pivarníkem. Z rozhovorů jsme byli hrozně moc nadšení. Celý pobyt jsme na jídlo chodili do místnosti vyhražené pro naši Bohemku, a tak jsme hráče potkávali i při jídle.

Sobota 30. 1.  

U snídaně jsme mezi sebou udělali poradu, jak se dostaneme do města Side, kde naši borci svedou bitvu s účastníkem evropské ligy, rakouským Rapidem Vídeň. Jelikož jsme s Ančou byli v Turecku už dvakrát, tak zkušenosti s cestováním na vlastní pěst máme. Vydali jsme se tedy všichni na autobus.

První, který přijel, nás přiblížil do centra Antalye a to jen za dvě liry, tzn. cca 16 korun na hlavu. Tam jsme přestoupili na další spoj, zeptali jsme se řidiče, jestli jede do Side, odpověděl, že ano, tak jsme mu zaplatili také jen dvě liry a říkali jsme si jaká to je paráda, že se vezeme až tam jen za 3 pětky, jenže po nějakých 5 minutách zastavil a řekl lámanou angličtinou: „Side direction ride“, tak jsme na křižovatce vystoupili a mazali na další bus. Měl stanoviště hned za rohem a jel za čtyři minuty.

Když přijel, tak jsme nasedli, po chvíli cesty přišel steward vybrat peníze, teď už bylo jízdné dražší - rovných 14 lir. Steward nám rozdal vodu balenou v podobném kelímku jak vlašský salát, co známe z hypermarketu. Po chvíli opět vstal a v ruce držel lahev podobnou citrónce a v té měl dezinfekci s citronovou vůní a každému tím nastříkal dlaně. Franta napřed tvrdil, že to je sirup do té balené vody, pak zahlásil: „Doufám, že nám nepřijde vyčistit zuby“. Všichni jsme dostali velký záchvat smíchu, až nás okřikla mladá Turkyně, kterou jsme vzbudili.

„Side!“ křičí řidič, tak jsme vystoupili a vzápětí nastoupili do dolmuše (místní soukromé mikrobusy), nechali jsme se odvést k místním vykopávkám, ruinám římského chrámu a dalším památkám (opět pouze za dvě liry). Když jsme vystupovali, pro jistotu jsme se zeptali na stadion, ať nebloudíme. Turek nám řekl, že je 0,5 kilometru za těmi palmami. Tak jsme si řekli, že to je paráda, máme dvě hodiny do začátku utkání. Pak jsme se rozdělili, že se za hodinku sejdeme u stanoviště dolmušů.

Po prohlídce památek jsme se sešli a s hodinovým fórem vyrazili na stadión. Po cca 200 metrech, po cestě zčásti zanesené bahýnkem vytékajícím ze skládky vedle silnice (jediná příjezdová cesta) jsme si říkali, že není něco v pořádku. Došli jsme sice ke stadiónku (zřejmě bývalé tréninkové centrum Side Sport), ale i borci ze Slavoje Houslice mají díky Hnátkovi lepší trávník. „Támhle jedou policajti“ křičím, „zeptáme se jich“, tak jsem se rozeběhl směrem k ním.  A za mnou běží i Michal (kdo ho zná, neuvěří) jak doběhl, policajti na to šlápli a ujeli.

Do zápasu zbývalo už jen půl hodiny. A tak Michal zavolal Tomáši Mutínskému. „Děkuji Tome, tak že Emir Hat hotel, dobře jedeme“. „Tak je to Emir Hat hotel“ říká Michal. „Ok, tak mažeme“ řekli jsme si, vrátili jsme se zpátky na parkoviště, bereme dolmuš a udáváme adresu Emir Hat hotel.  Za dvě minuty jsme na místě, opět za dvě liry. Přichází hotelová ochranka, ptáme se ho na tréninkový fotbalový stadión. „Tady žádný není“ říká a sám se nás ptá: „Rapid? Bohemia?“ Odpovídáme, že ano, on na to: „To je tamhle, jak je ta mešita“ ukazuje kilometr vzdušnou čarou, tak po něm chceme, aby nám zavolal taxi. Nemohl, tak se vracíme na hlavní silnici, vše – zatím - s úsměvem na tváři. Kdy zase budeme bloudit v Turecku za Bohemkou, třeba nikdy, řekli jsme si.

O kus dál jsme viděli taxi štafl, tak jsme tam došli. Rozumím, že taxikář říká cenu 80 euro, tak si klepu na čelo, ale kluci říkají: „8 euro né 80“, tak jsem se mu omluvil a naskákali jsme mu do auta, za chvíli jsme byli konečně na správném místě. Mělo to být Emir Hat Sport Centrum. Do začátku utkání nám zbývalo celých 10 minut. Shlédli jsme utkání, které se nevyvíjelo vůbec dobře, ale naši borci z nepříznivého skóre 0:2 v poločase uhráli konečný výsledek 2:2, góly dali Mikuš a Bartek.

Po zápase jsme udělali vzácné společné fotografie s hráči i s o něco menším táborem fanoušků Rapidu. Po té jsme měli tu čest jet ze zápasu s našimi „bohy“, jak to Franta už v Praze naštěstí dojednal. Vždy jsem si říkal, jak to asi v takovém autobusu u hráčů vypadá. Samá sranda hlavně skupinka vzadu Hašan, Barťas, masér Vávra a spol. Dojeli jsme na hotel docela zničení, ale šťastní jak blechy. Následovala večeře a pak nekonečný kopec srandy na lobby baru.

Neděle 31.1

Nasnídali jsme se, sbalili věci, odhlásili se před polednem na recepci, bagáž nám uschovali do odjezdu v příručním skladu. Do oběda jsme odpočívali na pláži, kde jsme obdivovali Gajiče s Mosquerou, ale i našeho Frantu, kteří si šli zaplavat do moře. Někteří hráči si zahráli nohejbálek. Potom jsme se naobědvali a vydali jsme se na výlet do Antalye, jen Michal jel na trénink s hráči.  V Antalyi jsme obdivovali 45 m dlouhé vodopády a krásu starého města. Po večeři jsme se rozloučili s našimi „bohy“ a čekali v lobby baru na transfer na letiště. Cesta zpět domů až na cca 6 hodin čekání na letišti v Istanbulu na let do Prahy celkem dobrá. Sečteno a podtrženo - super zážitek!

Za všechny z naší turecké partičky si dovoluji poděkovat hráčům a vedení klubu za tuto příležitost.

Libor Potěšil.

https://www.zonerama.com/holasovo/Album/1167772

http://buldassino.rajce.idnes.cz/Bohemians_-_Rapid_-_Turecko_2016_-_fotak/

http://buldassino.rajce.idnes.cz/Bohemians_-_Rapid_-_Turecko_2016_-_mobil/

https://www.facebook.com/anna.cerna.33/media_set?set=a.10201312716777978.1073741838.1774600313&type=3

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář